Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

1 💜

Martinus's POV

  Stál jsem před zrcadlem a prohlížel si mé modřinami pokryté tělo. Slzy jsem zadržoval, jak nejlépe jsem mohl. Nemohl jsem brečet, ne teď. Rodiče by se vyptávali a to nemohu dopustit. Přetáhl jsem si přes hlavu obyčejné černé triko a s vědomím, že mě to čeká znovu, opustil koupelnu. Věděl jsem, že zase potkám jeho. Toho, kdo mi způsobuje všechnu tu bolest. A zase budu muset snášet všechny narážky, posměšky a všichni se na mě budou koukat, jako bych byl z jiné planety.

   Z mého přemýšlení mě vyrušila Emma stojící před koupelnou: ,,No konečně" Povzdechla si a hned zalezla do koupelny. Jen jsem se nad tím uchechtl a šel do kuchyně. Už na schodech mě do nosu praštila vůně palačinek.

 ,,Martinusi, pojď připravit na stůl. Já jdu vzbudit Marcuse. " začala na mě chrlit mamka, hned jak jsem přišel do kuchyně. Připravil jsem na stůl příbory, marmeládu, mou oblíbenou jahodovou, Nutellu a vanilkový cukr. Po chvíli se ke mně přidala Emma a už jsme čekali jen na mamku a Maca.

,,Tak co, jak se těšíte do školy" prolomila ticho mamka nandávajíc si další palačinku. ,,Super! Konečně se uvidím s Amy," zaradovala se Emma, ,,mohla by k nám odpoledne přijít?" Amy je Emmy nejlepší kamarádka už od první třídy. Vždycky jim závidím to jejich přátelství a sám bych si přál nějakého kamaráda, který bude při mně stát. Mamka byla naštěstí tolik zabraná do Emmina vyprávění o Amy, takže se už na nic neptala.

~~~

,,Hele, buzna přišla!" Zase on a ta jeho parta, ,,ať se radši zabije, stejně ho nikdo nechce."

Ty narážky jsem jsem úspěšně ignoroval a dál se snažil nenápadně dojít do třídy. Pohledem jsem zabloudil na zem a koukal na ni, jako by to byla ta nejzajímavější věc. Moje snaha splynout se vzduchem se mi nedařila. Všichni se na mě koukali a něco si šeptali. Pár lidí na mé i ukazovalo. Zaslechl jsem i slova jako:,,to je ten teplej" ,,koukněte na něj" ,,fuj, on se na mě kouknul." Na opovrhující a znechucené výrazy jsem si zvykl, ale tohle bylo trochu moc.

Tak strašně jsem si přál, aby to skončilo. Abych se mohl zachumlat do peřin, poslouchat písničky, prostě na nic nemyslet. Nebo se jít třeba projít, někam daleko, ode všech pryč. Hrát si s Emmou, odreagovat se. Klidně psát nějaký test, nebo mít celý den jen matematiku. Cokoliv, jen nebýt tady a s ním. S tím, kdo mi způsobuje všechnu tu bolest, psychickou i fyzickou. Nechtěl jsem tam být.

Dřevěná podlaha mi nepatrně praskala pod nohama a já se přesouval do mé předposlední lavice u okna. Můj cíl byl nevzbudit pozornost, což se mi v rámci možností povedlo. Pár lidí po mně hodilo znechucený pohled, ale nic velkého se nekonalo. Ve třídě bylo hlučno díky ostatním, kteří tudy procházeli a šoupali židlemi. Smáli se a vyprávěli si své zážitky z víkendu a pátečních večírků. Takže naštěstí mou přítomností nikdo nebyl zaujat.

,,Vážně bys už to měl někomu říct." zaslechl jsem melodický hlas mého staršího dvojčete, zatímco jsem si vyndával sešity na přicházející hodinu.

 ,,Nemůžu a ty to víš," povzdechl jsem si a svýma čokoládově hnědýma očima vzhlížel do těch jeho. ,,štve mě to. Strašně moc. Ale sám víš, že by z toho byl velký zmatek a nakonec by obvinili nás. Navíc rodiče by si zase vyčítali, že si toho nevšimli a vše by si dávali za vinu."
,,Já ti nevím. Je to čím dál horší, už bychom měli zakročit." Měl pravdu, bylo to furt jen horší. Za vším se vždycky skrývá ale. Tentokrát to nebyla výjimka. Furt tu bylo, ale co když to bude pokračovat i nadále?  Jen s tím rozdílem, že by to vážně pokračovalo, zřejmě i zhoršilo. Noel, vynikající fotbalisty, oblíbenec školy, dobré známky, podporující rodiče, dělajíc vše, co mu na očích vidí, dobrá pověst, jeho rodiče jsou známí právníci. Koho by napadlo, že tenhle téměř dokonalý člověk by mohl dělat něco takového? Takže každého by napadlo, že pravdu má on a určitě ne někdo jako já.

,,Vnímáš mě?" Zaluskal mi Mac před očima a já se okamžitě probral z mého přemýšlení: ,,Promiň, nevnímal jsem." Už chtěl něco namítnout, ale vcházející učitelka ho nenechala a začala svůj výklad o matematických rovnicích. Jak já tu matiku nesnáším.

~~~

Mé utrpení skončilo a já se vydal dalšímu, jež neslo jméno Noel. Naneštěstí jsem se hned musel oddělit od Marcuse, protože máme každý skříňku jinde.

Snažil jsem se nenápadně proplout davem, bez povšimnutí vzít ze skříňky věci na další hodinu a stejně nenápadně, jak bych přišel, tak bych zase odešel. A protože karma je prostě svině, zase se muselo něco podělat.

K mé smůle měl Noel skříňku naproti mně a ten den se nestala žádná výjimka, což znamenalo, že jsem ho tam potkal. Stál ve svém obvyklém postoji, opřený o skříňku, rukama založenýma na prsou a mírným úšklebkem na rtech. Pomalu, jako bych tam nebyl, jsem zamířil ke své skříňce. V duchu jsem si odříkával nějakou modlitbičku, kterou jsem si v tu chvíli vymyslel. Vážně už jsem nechtěl, aby mě obohatil jeho narážkami typu: ,,Tyvole, tady je najednou nějaký teplo." ,,Ne, že seš teplej, ale i blbej." Bohužel má modlitbička nepomohla a hned co mě zaregistroval, začalo to, co jsem nechtěl, aby se stalo. 

Jenže tím, co řekl mě totálně zarazil: ,,Už si nakazil i svého bráchu?" Na tváři měl ten jeho debilní úšklebek a bylo vidět, jak moc si to užívá. Po vyslovení této jednoduché věty jsem cítil, jak se mi rozbušilo srdce a krev ve mně vřela tak, jak už dlouho ne. Pokud mě chtěl naštvat, povedlo se mu to na jedničku. Vztek ve mně vřel a já silou práskl dvířky od skřínky, ze které jsem si vyndal učebnice.

Pomalu jsem se otočil a podíval se do jeho pronikavých očí: ,,Co jsi to právě řekl?" Upřeně jsem ho spaloval pohledem a naštvanost ze mě přímo sršela. Viděl, jak mě to rozhodilo a jen se uchechtl. Vzápětí zvážněl a mně došlo, že tohle není vůbec dobrý.

To se také ukázalo. Ocitl jsem se přitisknutý na skříňce a mé učebnice ležely opodál na zemi. Jeho mohutné ruce držely moje ramena a tiskly mě na skřínku. Ramena mi úplně drtil v jeho dlaních, až to začínalo být více a více nepříjemné. 

,,Chceš to snad zopakovat?!" Zařval mi do obličeje a následně mě silou strčil na zem. Vůbec jsem to nečekal, neudržel jsem se na nohou a sesunul se na zadek. Z energie a odhodlání, jenž ve mě panovalo, nezbyl ani kousek a já si opět připadal bezbranný jako každý jiný den.

 ,,To sis jako šel pro tohle?" Ukázal na moje učebnice. Odpovědi se nedočkal a seděl s pohledem upřeným na podlahu, snažíc se nerozbrečet.
,,Najednou neumíš mluvit, co?" koutek úst se mu zvedl nahoru do posměšného úšklebku. ,,Tak to ti určitě nebude vadit, když udělám tohle." Zvedl mé učebnice, které se po chvíli ocitly v koši a Noel na ně vylil pití, co měl položené na skříňce.

Došlo mi, že to nemá cenu. Se svým bolavým zadkem jsem se zvedl a chystal se k odchodu. Nevím, co to se mnou bylo, ale nemohl jsem si odpustit rýpavou poznámku: ,,Věděl jsem, že jsi debil. Co jsem ale netušil, že až takhle velkej." Ta slova jsem mu vmetl do obličeje a totálně naštvaný zamířil na další hodinu. Poté mi i s jeho slovy došlo, že jsem v pěkný prdeli.

,,Dokud jsem tě neviděl, měl jsem fajn den. Možná bys ani tolik nedostal, le po tomhle dostaneš mnohem víc."

Ahoj všichniii ❤
Tak první kapitolka je na světě a my doufáme že se vám líbila, byli by jsme rádi kdyby jste nám napsali názor do komentářů ☺✨ A jinak je tu někdo kdo jede 13.7. na koncert? My jedeme a nemůžeme se dočkat 💗