Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

29💜

Martinus' POV

Dny utíkaly, z července se stal srpen a já měl stále nos v deníku. Každý den jsem přečetl pár stránek. Někdy jsem chtěl přeskočit na něco zajímavějšího, než je to, že on mlátí mě, a když přijde domů, zmlátí jeho. Ale i tak jsem četl dál. Rodina už si začínala všímat, že jsem méně komunikativní a většinu času trávím v pokoji. Párkrát se mě už ptali, co mi je a jestli jsem v pořádku, ale já jim vždy odpovídal, že jsem pohodě. Zase jsem četl řádky toho tmavého deníku, když mi někdo zaklepal na dveře. Deník jsem strčil pod polštář a zavolal: ,,dále."

,,Jak určitě víš, tak v září 16. má být v Mosjøenu fotbalový zápas, na který strašně moc chci." začal a já přikývl. ,,A z neznámého důvodu mě tam rodiče nechtějí pustit samotného. Proto nás napadlo, že když jsi takovej smutnej, že bychom jeli spolu. Tobě by to mohlo zvednout náladu a já bych tam nebyl sám."
,,No já nevím, mně se tam moc nechce, promiň." podíval jsem se do země.
,,Pozdě. Už jsme koupili lístky, takže jedeš." poplácal mě po rameni a já protočil oči. Moc nadšený jsem z toho nebyl. 

Už chtěl odejít, ale já ho zastavil:,,Jak jako, že jsem smutnej?"
,,Skoro nevycházíš z pokoje, moc s námi nekomunikuješ, ven moc nechodíš a chováš se prostě divně. Včera jsem zaslechl rodiče, jak se baví o tom, jestli nemáš deprese. Přijde jim divný, že nevycházíš skoro z pokoje."
,,Aha, ale nic mi není, jen v poslední době moc nemám náladu na komunikaci se světem. Navíc jsem našel dobrý seriál, na který se teď furt koukám." zalhal jsem mu. Nemohl jsem mu říct, že jsem nenašel seriál, ale Noelův deník.

Chvíli jsme si s Macem pokecali a když odešel, vytáhl jsem z pod polštáře deník a začetl se do něj.

13.10.2018
Dnešní den byl totálně na hovno. Už od rána jsem věděl, co je za den, ale snažil jsem se na sobě nedávat nic znát. Zase jsem se probudil s kocovinou u Freda doma. Teď se trochu cejtim, jak můj nevlastní otec, kterej taky furt jen chlastá. Cestou domů jsem potkal naši buznu. Bylo strašně vtipný, jak se mě bál. Smál bych se, ale kvůli tý kocovině bych chcípnul.

Doma na mě zase řvali, jako by si už nezvykli, že domů chodím buď ožralej, nebo s kocovinou. Zase takový ty typický keci, že se za mě stydí a bůh ví co si o nich pak budou myslet ostatní, když uvidí jejich  opilýho syna, jak se potácí domů. Dneska dokonce přidali ty žvásty o tom, že bych měl bejt ohleduplnej a beztak jsem TO udělal naschvál. Takhle velkou kocovinu jsem neměl už dlouho a po tom co mě táta zmlátil, jsem měl, co dělat, abych se nepoblil. 

Když zmizel někam do domu, šel jsem sem. Na posed do lesa za městem. Jak už jsem říkal, chodil jsem sem skoro furt, když jsem nechtěl být doma. A dneska byl ten den. Nejen proto, že je to přesně rok od TOHO.

Přesně před rokem se stala taková menší, nebo spíš větší, nehoda. Dřív jsem měl staršího nevlastního bráchu. Byl to jedinej syn Joekinsových. Byl to můj takovej starší brácha a i když jím nebyl, tak jsem ho tak bral. Sice vždycky rodiče měli radši jeho, ale mě to nevadilo. Já byl rád, že mám alespoň nějakého kamaráda. V podstatě jsme spolu vyrůstali. Dělali jsme toho spolu hodně, protože byl strašní jen o 3 měsíce. Hodně jsme spolu chodili  chlastat. Bylo to neskutečně fajn. Prostě bydlet se svým nejlepším kámošem, no kdo by to nechtěl?

 Byli jsme hvězdy školy, všichni nás obdivovali a měli z nás respekt. Prostě takový bezproblémoví teenageři. Mohli jsme mít kolik holek jsme chtěli, ale on chtěl jen ji, jeho holku. To jsem na něm obdivoval nejvíc. Miloval jen jednu holku, který byl věrnej, i když měl hodněkrát šanci si užít a nikdo by nic netušil.