Happier 🌈 //ff Martinus Gunnarsen

3 💜

Martinus's POV

Než jsem se stačil vzpamatovat, Noel mířil blíž a blíž k nám. Každým okamžkem byl blíž. ,,Martinusi, co je? Jdeme už." Tahala mě za ruku a snažila se mě přimět k pohybu. Věděl jsem, že už nesmím váhat, ale zakročit. 

Trochu jsem si podřepnul, abych byl na její výškové úrovni: ,,Pojď, půjdeme radši kolem rybníku. Alespoň se projdeme." 

,, Ale mě už bolí nohy a byla by to zbytečná zacházka." Zafňukala a já jí jen pohladil  po jemných vláskách. Ohlédl jsem se za sebe a zděsil se nad zjištěním, že Noel je téměř u nás.
,,Emmo, běž domů." Řekl jsem pevným hlasem.

 ,,A-ale co ty? To nepůjdeš se mnou? Já chci jít s tebou, Tinusi." Očička se jí začínaly plnit slzami a Noel byl až nebezpečně blízko. Přibližně deset metrů od nás, řekl bych. 

,,Ale, Ale, Gunnarsen. To jsme se dlouho neviděli." Ušklíbnul se mým směrem. Na těle mi naskočila husí kůže. 

,,Emmo, běž domů!. Já přijdu, jen už prostě běž!" skoro jsem na ni řval. Nikdy jsem na ni nezvýšil hlas, až teď, když jsem na ní v podstatě řval. Měla ze mě strach, to mi bylo jasné. Její hnědá kukadla, podobná těm mým, se zaplnila slzami, a i přes to nic neříkala a odešla.

Stoupnl jsem si zase do normální výšky a díval se do očí Noelovi, který byl téměř u mě. Čím blíž byl, tím víc jsem musel zvedat hlavu. No co, nemůžu za to, že byl skoro o hlavu vyšší. ,,Ona musela odejít, zrovna když jsem se jí chtěl zeptat, jaký to je žít s buznou." Koutky úst se mu zvedly do posměvačného úšklebku a já po něm hodil vraždící pohled.

 ,,Do mě si rýpej jak chceš, ale ji nech na pokoji." Začínal mě víc a víc štvát.

 ,,Ale copak, aby jí to nebylo líto, taky může jednu dostat. " zašklebil se tím jeho nechutným úšklebkem a já zatnul ruce v pěst. Chtěl jsem mu jednu vrazit. To, že se tak chová ke mně ještě snesu, ale Emmu, ať nechá. 

,,Mě si klidně zmlať, ale jí se ani nedotkneš." Zavrčel jsem mu před obličejem. To, jak se ke mně choval ve mně vyvolávalo vztek a měl jsem co dělat, abych ho nepraštil. On však stál s úšklebkem na tváři a bavil se mým vztekem. Bylo vidět, že si to užívá, a že mě chce naštvat.

 ,,A kdo mi v tom jako zabrání? Ty?" Uchechtl se, ,,Vždyť neubráníš sebe, natož ji." Smál se, s domnĕnkou, že právě vyslovil vtip roku.

V žilách jsem začínal pociťovat zrychleně proudící krev. Do plic se mi, díky mému hlubokému nádechu, dostal nával vzduchu a mé dlaně se zatly v pěst, až mi z toho zbělaly klouby. Můj obličej byl zbarven do rudé barvy díky návalu vzteku a já musel vypadat jako rajče.  Muselo to vzbuzovat komický dojem. Vysoký tmavovlasý kluk se studánkově modrýma očima, po kterých touží snad každá dívka v jeho přítomnosti, se skláněl nad o několik centimetrů menším hnědoočkem, který byl rudý a toužil, aby se jeho pěst setkala s tváří modrookého. No přiznejme si, vtipný to být muselo. Vztek ve mně vřel a já i přes vědomí, že proti němu nemám šanci, měl nutkání všechnu agresi vypustit.

Celá ta situace mě strašně iritovala. To, jak jeho průzračné oči s pobavenými jiskřičkami sledovaly moji naštvanost. Moje neschopnost se mu postavit. To, že měl vždy navrh. To, že mě dokázal vyprovokovat pouhým pohledem. A hlavně to, jakým opovrhujícím pohledem a pobaveným úšklebkem se na mě díval.

Už to nešlo vydržet. Moje pěst rychle vystřelila k jeho tváři a on pod mou ,,silou" trochu ustoupil. Celým mým gestem byl překvapen. Možná i více než já.