Slunce svítilo přímo do mé tváře, a nebyl jediný stín kam se schovat.
Ležela jsem v příkopě a marně čekala na cokoliv, jakékoliv auto, nebo jiný náznak života.
Po pár minutách jsem uslyšela ten už dlouho neslyšený zvuk.
Dostala jsem se na nohy tak rychle, jak to jen moje dehydratované tělo zvládlo. Rychle jsem do ruky uchopila ceduli a zdvižený palec jsem vystrčila do silnice.
Auto začalo zpomalovat a u mě zpomalilo úplně.
V autě seděli dva kluci. I přes sluneční brýle jsem pochopila, že jejich zrak směřoval kamsi níž, než byl můj obličej.
„Emh" odkašlala jsem si a před svoje dost otrhané oblečení jsem si dala ceduli.
„Wonderland?" přečetl kluk za volantem můj nápis a sundal si sluneční brýle z očí, pak svůj pohled přesunul zase na mě. Měl docela hrubý hlas. Skousla jsem si ret.
„Kam chceš?" mrkl na mě.
„Někam kde bude líp" pokrčila jsem rameny.
„Tak si nasedni" řekl a otočil se na vedle sedícího. Jejich „rozhovor očima" se nedal přehlídnout, ale bylo to třetí auto co jelo okolo a první co po mě nechtělo abych si svlíkla tričko, tak jsem si nasedla.