Tááák jako omluvu tu máte superdlouhý díl *-* a protože musím čůrat tak to zkrátím... Omlouvám se že jsem dlouho.... no znát to takže
Enjoy this story!! <3
Další ráno, což znamenalo sobota jsem díky noční návštěvě kuchyně a vzpomínce a vlastně všemu co se předchozí noc stalo, vstala v jedenáct, a to jen díky tomu, že jsem musela na záchod. Pak se mi do postele už nechtělo, tak jsem se přidala ke každodennímu zombie pochodu Ložnice-Kuchyň. V kuchyni byl zatím jen Luke, Mikey a Cal.
Všichni ke mně zamumlali něco ve stylu pozdravu a já k nim. Ráno to tu vážně vypadalo jako u zombie.
„Kafe?“ zeptal se Cal všech v místnosti a z chodby se ozval další hlas
„A pořádně silný“ Další a poslední zombie v podobě Ashe se objevilo ve dveřích kuchyně.
Po tom co každej vypil jedno kafe kromě Lukea kterej byl z nám všem neznámýho důvodu vážně vyspalej.
„Dnes je u jednoho kámoše párty“ začal Cal. „Co kdybychom tam zašly?“ usmál se nevině.
„U koho?“ zamumlal ještě z polospánku Ash.
„Niall“ promluvil za Caluma Mikey a ten jen příkývl.
Ash začal nadšeně přikyvovat a pak svůj pohled přemístil na mě.
„Jo proč ne“ usmála jsem se po opětovaném pohledu patřícímu Ashovy.
„Luke?“ Ash koukl na Lukea, no vlastně jsem na něj koukli všichni. Nejistě přikývnul a napil se svýho čaje.
„Kdo je vlastně Niall?“ přerušila jsem po chvíli ticho.
„Kámoš, je v jedný známý skupině“ zamumlal Ash a kousl si do koblihy, která se tu nějakým zázrakem objevila, ale rozhodně jsem jí chtěla taky.
Zakousl se do koblihy která mu nechala cukrovej obtisk na nose na puse tvářích jednoduše všude. Využila jsem chvíli jeho nepozornosti a koblihu mu sebrala.
„Hééééj“ ozvalo se tak hlasitě že to museli slyšet i lidi venku, ne že by tu moc lidí chodilo.
„Buď kamarád“ usmála jsem se a ukousla si velký kus a koblihu mu vrátila.
„Kde jsi vzal tu koblihu?“ ozvalo se místností někde z druhé strany stolu.
„Já nevim, prostě tady byla“
Vztala jsem od stolu a hrníček od kafe strčila do myčky.
Když jsem vyšla schody ozvala se z kuchyně rána na zem dopadající židle a pak Calumův naštvanej hlas, něco jako „Ta byla moje“ jen jsem nad nima zakroutila očima a pokračovala v cestě.
Po asi čtyřech hodinách spánku a jednom šálku kafe se mi chtělo pořád spát. Plácla jsem sebou na postel a tím nešikovně shodila knížku z nočního stolku.
Knížka ‚Bez Naděje‘ se rozevřela přesně na místě kde jsem měla záložku. Vlastně jsem se ani nedozvěděla co se se Sky/Hope hlavní hrdinkou dělo dál. Jak se vypořádávala s objevením její minulosti. Jak se vypořádávala s informací že její táta několikrát znásilnil pětiletou Hope.
Sáhla jsem po knížce a pustila se do čtení.
Většina lidí když čtou knížku jako je třeba tahle, říkají si, proč tak vyvádí. Měla by zachovat klid a zjístit o sobě všechno. Ale ty lidi se nejspíš nikdy nezkusili dosadit do role hlavní/ho hrdiny/ky. Sky byla vážně silná. Myslela si že žije normální život teenagera. Ale nabyla to pravda.
