Tadááá. Je tu další díl :3 a já jsem tak strašně unavená :DDD celou noc jsem nemohla usnou a koukala na Amerika hledá top modelku :DDD ale to vás nezajíma :DD ale je to boží :D no další díl... nevím co napsat :( :D So...
Enjoy this story!!<3
Zavolat? Nezavovat? K ničemu jinému moje myšlenky nesměrovali.
Uslyšela jsem hlas za dveřmi a papírek schovala. Nikdo kromě Lukea to nevěděl. Bude to tak lepší.
Po chvilce hádek kterou hru si kluci zahrajou všechno utichlo a oni zmizeli v jednom z vedlejších pokojů. Vytáhla jsem mobil a napsala číslo.
„Zavolat. Nezavolat“ zašeptala jsem. Zavřela jsem oči a položila prst na displej. Když jsem je otevřela můj mobil vyzváněl. Zpanikařila jsem a típla to. Fajn. Co se to s tebou dějě Anette?
Rozhodla jsem se jít projít. Na chodbě jsem se opět srazila s Lukem.
„Ah. Promiň“ vyhrkl když do mě vrazil.
„V pohodě“ usmála jsem se. Usměv mi opatil. Stály jsme tam ještě pár vteřin než se zeptal.
„Zavolala jsi?“ sklopila jsem pohled a jen zakroutila hlavou.
„Já... Musím se jít projít.“ Zakoktala jsem a rychle běžela ke schodům. Nechtělo se mi čekat na výtah.
Procházela jsem se ulicemi. Koukala na obchody a párkrát zalitovala že jsem si nevzala nějaký peníze. Zavolat. Nezavolat.
Po asi dvouhodinách jsem se vrátila do hotelu. Nikoho jsem na pokojích nenašla.
Zalezla jsem do postele, protože nevím proč. Jednoduše miluju postel.
Všimla jsem si papírku na nočním stolku. Sakra kde jsou. Co já tu budu dělat. Nemám nikoho kromě nich. Vytáhla jsem papírek z kapsy a prohlížela si každou číslici zvlášť.
„Anette?“ ozval se od dveří hlas. Musela jsem se ohlídnout abych rozeznala komu patří. Přitom jsem nemotorně schovala papírek.
„Co to?“ zeptal se Mikey po tom co uviděl jak moc se to snažím schovat.
„Nic… jen… nic.“ Usmála jsem se.
„Ok“ koukal na mě jako by chtěl z mojí tváře vyčíst jestli se má zajímat nebo ne. Takovej ten pocit když řeknete „Nic“, ale doufáte že druhá osoba řekne „Nehraj to na mě, já vím že lžeš“. Popravdě něco z těch pocitů ve mně bylo. Něco ve mně mu to chtělo říct protože udělá vždycky to co potřebuju, ale stačí že to ví Luke.
„Vázně?“ ujistil se. Ok tohle nedám.
„Moje sestra“ vydechla jsem i přes veškerou snahu to udržet v sobě.
Pohledem mě vybídl ať pokračuju.
„Potkala jsem jí. Mluvila jsem s ní. Mám její číslo“ mluvila jsem a mluvila a nedokázala se zastavit.
„Dobře. Takže. Chceš to vědět?“ zeptal se klidně jako by ho to vůbec nezajímalo. Nevyvedlo z míry. To jsem potřebovala. Aspoň jeden pevnej bod za krerej se můžu zachytit dřív, než mě vodopád což momentálně bylo všechno kolem mě vtáhne pod vodu a utopí.
„Já… nevím“ polkla jsem těžkou slinu a prsty si projela vlasy. Nevím co mám dělat.
„Ok. Nechceš někam vyrazit?“ usmál se na mě Mikey.
„No. Nevím, posledně to nedopadlo dobře.“ Nakrčila jsem obočí.
„Ok. Mám ještě jeden klub. Je to soukromí a paparazi se tam nemaj šanci dostat ani jako normální lidi. Je to mýho kámoše a pouští tam jen lidi kterejm vážně věří. A važ si toho. Kluci o tomhle místě nemaj ani ponětí a nikomu jsem to neřekl.“ Každý slovo říkal rychleji a rychleji.
