Avengers: Kill-Woman

57

🌸O 5 LET POZDĚJI🌸

,,Kate, Kate, Kate." Ozýval se za mnou tenoučký hlásek. Malé stvoření, kterému budou za chvíli šest, si stouplo přede mně. Dřepla jsem si, abych byla v jeho výšce. Tak rychle roste.

,,Copak Chrisi?" Zeptala jsem se a pohladila ho po hubené paži.

,,Může si k nám přijít hrát Sof." Nad jeho otázkou jsem se musela ušklíbnout. Sof je jeho nejlepší kamarádka, ale Chris mi už i řekl, že se mu líbí. Někomu se tu zapalují lýtka.

,,Ale samozřejmě. Na to se nemusíš ptát, je tu jako doma." Políbila jsem ho na čelo.
,,Za chvíli bude oběd." Cvrnkla jsem mu do nosu, nad čím se zašklebil a oplatil mi to. Popohnala jsem ho ven, aby tedy přivedl Sof.

Asi si říkáte, kde jsem? Nebo, co to bylo za dítě? Když jsem se sem přistěhovala, Alex mi řekla, že tu kousek odtuď je dětský domov. Alex tam vypomahá jako vychovatelka, a tak mě napadlo to taky zkusit. Práci jsem i tak potřebovala. Zanedlouho tam přivedli Chrise. Bylo mu teprve tři. Byl malý, hyperaktivní, což je i teď, ale už se zklidnil. Čím dýl jsem tam pracovala, tím lepší jsem měla vztah s dětmi, a hlavně s Chrisem, a tak jsem si ho adoptovala. Byl nadšený, že spolu budeme skoro pořád. Pak si našel svojí Sof. Ta zas bydlí s Alex, takže jsme hned vedle sebe. Je krásný, jaký mají mezi sebou vztah. Pomáhají si a rádi si. Jsou spolu roztomilý.

Krájela jsem zeleninu, když se ozval zvonek. To bude Adam. Rozváží po městě mléko z kravína.

,,Hned jsem tam." Zavolala jsem. Umyla jsem si ruce a po cestě ke dveřím si je utřela do zástěry, ještě jsem vzala pěženku. Zvonek se ozval znova.

,,Už jdu." Řekla jsem a otevírala, ale pak jsem usoudila, že to byl špatný nápad, moc špatný.

,,Steve..." oslovila jsem ho plná překvapení. Chtěl něco říct, ale překazil mu to malý uličník, který mi objímal nohu.

,,Sof je už tady, můžem ke mně do pokojíku?" Zeptal se roztomilým hlasem, nad kterým jsem se rozplývala. Usmíval se od ucha k uchu, ale úsměv mu zmizel, když si všiml Steva.
,,Kdo to je?" Zamračil se.

,,Chrisi, běžte si hrát ven, něco tu dořeším s kamarádem, hm?" Pohladila jsem ho po tváři a vlasech. On však zakroutil hlavou.

,,Nechci, abys tu zůstala sama." Přitiskl se ke mně více. Je roztomilé, jak se mě snaží chránit, ale na tohle je ještě malý.

,,Budu v pořádku, hned budu u vás." Povzbudivě jsem se na něj usmála. Váhal, ale nakonec příjmul, odběhl a pak už jsem jen slyšela radostné chichotání dětí.

,,Takže takhle žiješ," Obešel mě Steve. ,,máš děti?" Zeptal se. Co?

,,Ne, nejsou moje, Chris je adoptovaný a Sofí je sousedky." Vysvětlila jsem mu. Přikývl. Viděla jsem, jak si vše prohlíží.

,,Neozvala si se." Vyčetl mi.

,,Neměla jsem důvod." Popravdě jsem se chtěla ozvat, ale neměla jsem odvahu.

,,Chyběla si nám." Řekl a já sklopila hlavu.

,,Proč si tady?" Dělala jsem, že jsem neslyšela jeho poznámku. Jen si povzdechl a přešel zpátky ke mně.

,,Potřebujeme pomoc." Díval se mi do očí. Věděla jsem, co tím myslí. Zakroutila jsem hlavou.

,,Ne, ne Steve. Tohle ne. Už to nedělám a ani nechci. Teď doopravdy žiju." Kroutila jsem hlavou. Obešla jsem ho a chtěla se vrátit ke krajení zeleniny.

,,Je možnost je všechny vrátit zpět." Promluvil. Na místě jsem se zastavila. Při pomyšlení na všechny, co zmizeli se mi chce brečet. Tohle není možný, je to absurdní. Nejde to, chci věřit, že to nejde, nebo nechci. Já nevím, ale naděje mě opustila.

,,To není možné." Klepal se mi hlas.

,,Vím, že ti chybí. Milovala si ho, udělej to pro něj." Chytnul mě za rameno.

,,Nedělejto." Skoro jsem nemohla mluvit.

,,Co?"

,,Nedávej mi naději, když není. Jsou pryč." Házela jsem rukama.

,,Je tu malá možnost, ale potřebujeme za Starkem a u něj si náš nápad ověřit. Kate, dluží me jim to." Utíral mi tváře od slz.

,,Dobře." Hlesla jsem. On se usmál a vtáhl mě do přátelského objetí.

🌸🌸🌸
Ahojky💞💞
Děkuju moc za 28K!🔥jste úžasní!