Adoptovaná Láska

ASI TO SKONČÍM

Víťa
Já vidím opravdu louku! To mně podrž. Jsem venku, jsem svobodný. Šel jsem dál až najednou jsem videl nějakou ženu. Byla stejná jako Emílie, opravdu, úplně se na ni podobala. Šel jsem blíž a chytil jí za ruku. Měla jí však takovou zvláštní. Jako kdyby namísto ní měla větvi. Projížděl jsem si rukou oči jestli vidím dobře. A jo, videl jsem špatně. Až teď mi došlo, že mám halucinace. Jsem pořád v tom prokletím lese a z rukou držím větvi. Zabolelo mně břicho, skrčil jsem se začal zvracet žaludeční šťávu a krev. No jo, todle je můj konec. Zhniju tu a už mně nikdo nikdy nezachrání. Když jsem dozvracel tak jsem si sedl pod dub. Takže jestli chci nebo né musím si obstarat jídlo. Marně. Nedokážu ulovit žádný zvíře. Vykašlal jsem se na to. Co mně vlastně ještě drží na tomhle světě? Pravda, na co tady vlastně jsem? Rodiče jsou mrtvý, mám schizofrenii, spolu s Táňou to miminko zemřelo, youtube mi i tak nevyděláva moc youtube money, pro Emílii jsem jenom loutka která jí nazvala lesbou... můj život už nemá smysl. Můžu to skončit jednou pro vždy. Dobrý nápad, aspoň bude o jednoho psychopata míň. Táňa měla pravdu. Jsem psychopat. Psychopat, který jse chce zavraždit. Ale čím se zavraždit? Na krku jsem měl řetízek s přívěskem v podobě kříže. Mám ho u sebe pořád. Hlídá mně. To by šlo. *Víťo nedělej to!* I tak za chvíli zdechnu od hladu. *Co když né? Bůh tě má rád, pomůže ti, nezemřeš takle mladý.* Ach jo, moje svědomí si asi nedá pořadit. Víš co, budeme si povídat v nebi.

Vzal jsem přívěsek a naostřil s kamenem konec kříže. Nevím jestli se s tím půjdou podřezat žili ale můžu to zkusit. Nejdříve jsem ale chytil přívěsek a přiložil jsi ho na hruď:

V: Bože tohle musí skončit! Je mi to líto, ty jsi mi dal právo žít a mít dítě ale já to pokašlal a teď jse tu jako největší magor snažím podřezat žili. Jenom tolik, že jsi cením všechno dobrého, co jse v mém životě odehrálo. Já, bude se mi stýskat za všemi ale já prostě nemůžu. Dál to nejde.

Ale ještě před tím... ještě jsem měl jednu holku. To vám ještě můžu říct. Takže:

Měl jsem 14 let a ona 15. Byla to ale pořádná štětka, ale já jsem byl tehdy takovej blbeček a to, že spává s každým druhým na škole mi vážně nevadilo. Jako do teď jse nechápu. Byla opravdu hezká, to jo, ale pořádně blbá. Hned jak mně objevila mi namluvila hory-doly a já ji uvěřil, že jsem prí nejlepší na světě a podobně... stydím se hlavne za to, že jsem se s ní hned v první den vyspal. Ano vím, nebylo mi 15, takže jsem to neměl dělat ale já jsem si myslel, že budu pak oblíbenější a tak... No jo, tím to však neskončilo, spal jsem s ní každej den. Ona však né jen se mnou. Vše se to skončilo když zjistila, že chytila od nějakýho pedofila AIDS... no jo, zemřela. A ještě mně k tomu šikanovala, hoc jsem byl ze všeho úplně vyčerpanej a na mol tak mně chtěla každej den. Nelíbilo jse mi to vůbec, jenže nemohl jsem namítat protože její rodiče byly mafiáni. Stydím se za sebe, tohle jsem opravdu nikomu neříkal. To nebyl vztah o lásce a porozumění ale spíše o tom... víte co myslím.  Jedného dne mi prostě řekla, že jsem na nic a našla si někoho kdo ji víc vyhovuje. Kráva jedna. Co už no... byl jsem najivný magor.

No jo tak trochu jsem se zakecal. Teď jse ale musím vrátit ke své práci. Vzal jsem kříž a rozhodl jsem se nejdřív jsi zkusím něco vyřezat. Nevěděl jsem co ale nakonec mi to došlo. Chci mít na Milku navždy vzpomínku. Teď říkáte, že jí předse nenávidím a tak... tak trochu jsem lhal. Miluji ji pořád, nevím jestli bych ji odpustil, no miluji ji. To jsou dvě rozdílné věci. Začal jsem. Kříž byl konečně pořádně ostrej. Teď jenom kde řezat? Je mi to jedno, vydržím i největší bolest takž2e na ruku je to moc slabošské. Vyřezal jsem si na své břišní svaly jméno EMÍLIE. Hodně to bolelo. Měl jsem tak moc málo krve. Věděl jsem, že teď jse blíží ten konec. Začal jsem mít halucinace. Zdálo jse mi, že spolu stojíme u toho stromu pod kterým právě ležím. Že je mnou potlačena o ten strom, má nohy kolem mého pasu a šíleně a dravě jse líbáme. Krásná představa ale já to už nikdy nezažiju.
Udělal jsem poslední zářez a pak jsem se kochal svím dílem. Bylo to tak hluboké, že mi to ostane na celej život. Jak budu ale chodit v plavkách? A jéje. I když na ruce by to bylo víc nápadní. Budu se koupat v tričku. A jó, vždyť já za chvíli umřu, naco přemýšlím o koupání když to už nikdy neudělám. Vzal jsem kříž a nastavil ruku. Mám to udělat? Ano, udělám to.  Po pár sekundách překryl krásné lesní ticho hlasnej zvuk. Byl to můj křik, takhle jsem ještě nikdy nekřičel. Pak už jenom tma. Nevěděl jsem jestli jsem v bezvědomí nebo jsem opravdu v nebi.

OKJ ĽUDIA... NEBOJTE TOTO NIE JE KONIEC. Veď je to iba 14 kapitola, to je málo na koniec... nebojte sa Víťa neumrie teda aspoň nie v tejto nehode. Takto ja som ešte nepremýšľala nad koncom a už vôbec nie nad tým či bude HAPPY alebo SAD end... nechajte sa prekvapiť 😌. Btw 900 slov, menej ako 1000 viem, ale tak raz to nezaškodí no, môj príbeh, moje pravidlá proste😂.