Jack Teasure a cesta o život

3.kapitola

,,Zbláznil ses? Hrát poker? A ještě k tomu s Wergnerem? Víš vůbec jak se to hraje?"
,, Samozřejmě ,že jo" ,odsekl jsem Revanovi ,který mě od té doby co jsem to odkýval probodával samými poznámkami o tom ,jaký jsem idiot,blb a debil. Když to tak říkal ,už jsem si začínal myslet to samé ,ale nedával jsem to nijak najevo.
,,Jseš vážně idiot Jacku. Fakt idiot." A je to tu zase.
,,Nech už toho ,Revane. Co když vyhraju? Přemýšlel jsi vůbec nad tim?"
,, A přemýšlel jsi taky nad tím ,že můžeš i prohrát ty mozku dubovej"? Od kdy může být mozek dubový? To fakt nevim.
,,Jo ,přemýšlel. Hele Revane, vážně by bylo lepší ,kdybys mě spíš povzbudil. Už jsem to odsouhlasil a ani toho moc nelituju(lituju toho strašně ,ale to jsem nedal znát),takže smůla".
,,Stejně jsi idiot",neodpustil si Revan ,ale už dál nic neříkal.

Oddělili jsme se u kostela  a každý šel na jinou stranu. Teprve teď přišel ten velký oříšek. Říct to mámě. Mojí nemocné mámě ,které říkám vždy samé dobré věci, tedy kromě špatných známek atak. Určitě se bude zlobit a to nemám rád. Rozhodl jsem se to vzít delší cestou kolem hřiště. Malé děti si tam hráli a jeden chlapeček se právě chystal sklouznout dolů. Byl šťastný. Neměl žádné starosti. Taky bych si to přál. A už se přede mnou objevil náš panelák. Měl 10 pater a my jsme bydleli ve čtvrtém. Byl žlutý ,ale barva už docela vybledla. Stejně to byl , ale můj domov. Dával jsem si na čas. Odemykal jsem co nejpomaleji to šlo a rozhodl jsem se jít po schodech než výtahem. Co nejpomaleji jsem otevřel dveře a pak se přede mnou objevily ty naše dveře. Odemknul jsem a vešel. V předsíni se automaticky rozsvítilo.
,,Ahoj Jacku! To jsem ráda ,nějak ti to trvalo! Proč ses zdržel?"
,,Ehm.... ahoj mamko. No......byla nějaká fronta na obědě. Nic vážného." Mamky obličej se vynořil z kuchyně. Její pleť byla bledá. Neměla žádné vlasy ,ale přesto se na mě usmívala. Její oči ,krásné modré oči na mě zářily. I přesto ,že má rakovinu se usmívá jako by jí nic nebylo. A já jsem si na to zase vzpomněl.

Stalo se to někdy na jaře, když přišla mamka celá zdrcená. Nechtěla mi o tom říct,abych si nedělal další starosti,ale přesto
jsem to z ní vypáčil.
,,Mám rakovinu ,"řekla mi. Nevěděl jsem co dělat ,ale věděl jsem ,že to není dobré znamení. Mamka byla dlouho v nemocnici a o mě se starala babička s dědou. Pak konečně máma přijela,ale kdyby jim neřekla ,že má mě a nechce mě opustit ,tak by si jí tam ještě nechali. Přijela a byla bez vlasů. Lekl jsem se a ona se rozplakala. Už je to půlrok co se o ní starám. Slíbil jsem to ,že jí budu dávat jídlo,léky a prostě všechno co potřebuje jen aby tu zůstala. Táta už odešel před 2 lety a ani nám nenapsal ,neví ,že máma má rakovinu a ani ho to nejspíš nezajímá. Nenávidím ho.