Nezkrotná láska

* 7. *

„Nikdy jsi mi neřekla, že tvůj táta je boháč," seděli jsme večer na posteli v mém pokoji a povídali si.

„Ani já to nevěděla. Byl to pro mě šok a pořád některé věci vstřebávám."

,,Odpustíš mu někdy?"

,,Těžko říct. Jak můžu něco takového odpustit? Nechal moji mámu s malým dítětem a žije si jako král?" ukázala jsem prstem na vše kolem sebe, ,,znáš mě Ráchel. Nikdy mi nešlo o to mít se jak v bavlnce. Jde mi hlavně o mámu, která pracuje od rána do večera. Je strhaná, a kdyby ji táta aspoň finančně podporoval, nemusela by tak dřít," Ráchel nemusela nic říkat. Její výraz mluvit za vše.

Po chvilce ticha, které mezi mnou a Ráchel panovalo, jsme se rozloučili a šli spát. Tedy já spát nemohla, nějak mi to nešlo a tak jsem přemýšlela, co zítra spolu podnikneme.

...

Když jsme dojeli do města, Daniel nás vysadil a odjel. Zůstali jsme sami ve městě a tak jsme zamířili rovnou do nákupního centra. Bohužel nemám na vybranou a budu zpívat na nějaké te akci, která je veledůležitá a já ji mám u zadku.

„Copak Emmy před chvíli jsi byla tak usměvavá a teď máš špatnou náladu?" podívala se na mě Ráchel svýma psíma očima.

„Ale, jenom jsem zapomněla, že mě tátův společník poprosil, abych zazpívala na jejich setkání a táta mu řekl, že zazpívám a přesto vlak nejede."

„Proč jsi mu neřekla, co se ti stalo?"

„Mluvit s ním? To už je lepší komunikace s květináčem co mám v ložnici," ušklíbla jsem se na ni a ona vyprskla smíchy.

Naše putování nákupním centrem se nám nějak protáhlo a ani jedna z nás už neměla energii na další cestování po městě. Proto jsem zavolala taxi a vyrazili jsme domů.

...

„Dala bych si sprchu," sedla Ráchel do křesílka celá unavená.

„Klidně si ji dej. Kde je koupelna víš," zakývala hlavou a odebrala se do koupelny.

Než se Ráchel vyčvachtala, rozhodla jsem se jít na pláž, kterou jsme měli za domem.
Pohled na moře a k tomu zapadající slunce byl tak nádherný a já jsem ráda, že se mi tento pohled naskytl. U nás máme sice též západy slunce, ale bez moře.

„Emmo? Jsi to ty," uslyšela jsem povědomý hlas.

„Davide?" řekla jsem dost překvapeně, ,,co ty tu?"

„Mám namířeno do chatky, kterou mám tady kousek," pousmál se na mě, ,,ale ty vypadáš ustaraná, co tě trápí?"

„Můj otec," podívala jsem se mu do očí, které nechápaly, o čem to mluvím, ,,ten muž mě nutí zpívat na jedné jeho akci, ale já nemůžu. To nejde," svěřila jsem Davidovi jako by byl můj dlouholetý přítel.

„Můžu ti nějak pomoct?"

„Pokud neumíš čarovat, tak nejspíš nijak."

„Možná jsem kouzelník. Pojď semnou," chytil mě za ruku a táhl za sebou.

„Kam to jdeme?"

„Uvidíš," otočil hlavu mým směrem a vykouzlil roztomilý úsměv.

Po pár minutách jsme přišli k velké chatě na pláži.

„To je tvoje?" zeptala jsem se s údivem.

„Tak trochu ano. Táta mi to koupil před rokem, a když si potřebuji odpočinout tak jdu sem," vešli jsme dovnitř a já nemohla uvěřit svým očím.