Nezkrotná láska

* 40. *

Jen co Emm pustili z nemocnice, jsem se o ní staral, jak jen to šlo.
Trávila čas v mém pokoji, probouzela se a usínala vedle mě. Viděl jsem její úsměv, ale zároveň mi bylo jasné, že není v pořádku. Trápilo mě to, ale nechtěl jsem na ni tlačit.

,,Alexi?" promluvila na mě má princezna, ,,ty už jsi zase vzhůru?"

,,Šel jsem ti udělat snídani," položil jsem tác na noční stolek a lehl si zpět k ní.

,,Měl bys odpočívat a ne kolem mě skãkat," ušklíbla se na mě.

,,Víš, že to dělám rád," políbil jsem ji na čelo a naskytla se mi možnost vytvořit ji na tváři krásný úsměv.

,,Mám chuť si jít zaběhat."

,,Cítíš se na to?" měl jsem trochu obavy, protože od té doby co je doma, neopustila dům.

,,Nevím, ale potřebuji to. Chybí mi to," pohladila mě po tváři a já ji zastavil ruku tou svou.

,,Dobře zlobilko. Nejdřív se, ale nasnídej a dávej na sebe pozor. Já mám dneska nějakou práci na počítači, tak budu zavřený tady."

Emma

Rozhodla jsem se udělat krok, který mě a Davida málem zabil, ale neměla jsem navybranou. Nemohla jsem mu dovolit, aby mě někam odvezl. I proto jsem vypovídala na policii a co se stane s Davidem, je mi už jedno. Nechci ho už vidět. Nechci s tou osobou mít nic společného.

V uších mi hrála hudba, kterou jsem se snažila vnímat, ale moje myšlenky byly silnější. Před očima jsem měla obrazy náklaďáku, do kterého jsme vrazili. Obrazy, které si můj mozek zapamatoval a na které asi jen tak nezapomenu, ale věřím, že nové vzpomínky s Alexem, vytěsní ty škaredé na Davida.

Nevnímala jsem čas a až po nějaké době jsem si všimla, že už se stmívá a zamířila si to rovnou domů.

***

Vběhla jsem do domu a málem vrazila do mámy.

,,Drahoušku, tady jsi, měla jsem už starost."

„Ahoj mami," pozdravila ji a objala, ,,víš, že když si chodím zaběhat, tak občas ztrácím pojem o čase."

,,Já vím, ale i tak jsem měla strach. Za deset minut máme rodinnou poradu, tak se tu pak s Alexem stavte."

,,Dobře mami. Možná budeme mít zpoždění. Potřebuji s ním něco probrat."

,,Je něco o čem bych měla vědět?" přistoupila s těmito slovy ke mně.

,,Jen to, že ho miluju," znovu jsem ji objala a hned si to namířila nahoru za Alexem.

Když jsem stála u dveří, pořádně jsem se nadechla a vešla.
Ten kluk, který mi náhodou vstoupil do života seděl na posteli, před sebou měl notebook a tvářil se utrápeně.

,,Alexi?" oslovila jsem ho.

,,Zlobilko, už jsi zpět," podíval se na hodiny, ,,to je tolik?" udivil se a otočil hlavu mým směrem.

,,Potřebovala bych s tebou mluvit," jeho výraz se změnil. Šlo vidět, že jsem ho tou větou zaskočila, ,,jde o nás," pokračovala jsem a posadila se na postel.

,,Emm."

,,Prosím počkej, nech mě mluvit," nadechla jsem se, ,,vím, že to, co jsem udělala byla blbost. Měla jsem vymyslet něco jiné, co by mě nemuselo zabít, ale neviděla jsem jiné východisko. Nechtěla jsem být ani minutu s ním. On je minulost, na kterou chci zapomenout a žít. Žít s tebou, protože tě miluji a poprvé se cítím být šťastná. Vidět tvůj dokonalý úsměv, který si říká o polibek. Cítí tvé ruce, jak se dotýkají mého těla. Být v tvé náruči a cítit jak ti buší srdce. O tohle nechci přijít. Nechci přijít o tebe. Miluji tě Alexi," naklonila jsem se k němu a spojila naše rty, cítila jsem příjemné teplo a Alexovi rty začali spolupracovat s těmi mými.
Povalila jsem ho na postel a obkročmo si na něj sedla.

,,Zlobilko," pošeptal do mých rtů a mým tělem projela příjemná husina, ,,miluji tě," na tyto slova jsem tak čekala.

,,Alexi?" Otevřeli se dveře a v nich kdo jiný než Dee, ,,no tak, to se neumíte zavírat."

,,Dee," zvýšil na ni Alex hlas.

,,Než mě vyhodíš, poslal mě strejda. Máte přijít dolů. Začíná porada."

,,Proč zrovna teď," zašeptal si do ucha a já se nad tím vším musela uchechtnout.

Nic jiné, než vstát a jít dolů nám nezbývalo.

Spolu, ruku v ruce jsme sešli schody a namířili si to kam jinam než do obýváku, kde už netrpělivě čekali všichni ostatní.

„Vidim, že jsme tu už všichni," ušklíbl se táta, ,,milá naše velká rodino. Proč jsme se tu sešli. Rozhodli jsme se, že vám musíme už něco říct."

„Strejdo, konečně to vyklop," apelovala na něj Rachel.

„S Donem vám chceme říct, že jsme koupili nový dům, kde se nebudeme tak moc mačkat. To znamená, že už se začněte balit, protože se brzy přestěhujeme."

,,Počkat," promluvila Hannah, ,,já myslela, že se děvčata vrátí semnou do jejich domova," s Ráchel jsme se na sebe podívali a nemohli uvěřit svým uším.

,,Paní Hannah, to si vážně myslíte, že opustíme rodiny, co nás vychovali?"

,,Vaše máma to tak chtěla," na její tváři se objevil smutek, který mi nebyl lhostejný, ale tohle já nemůžu udělat. Opustit vše co tu mám.

,,Chápejte i vy nás. Sedmnáct let jsem žila v domnění, že máma a táta jsou moji biologičtí rodiče. Máma mě vychovala, dala mi domov, lásku a starala se o mě," podívala jsem se na ni, ,,ona je moje máma a vy jste moje teta, která tu může být s námi. Můžete za námi jezdit a my zase za vámi."

,,Emmo jsi vážně chytrá holka," povzdechla si, ,,pokud nebude vadit, ráda bych se s vámi vídala."

,,Vždy tu budeš mít dveře otevřené," přistoupila k ní moje máma a objala ji.

Celý večer se pak nesl v duchu vzpomínek na mé a Rachelino dětství. Máma a paní Kim, Hannah vyprávěli snad úplně všechno. Od toho jak jsme se seznámili až po současnost. Byl to krásný večer.

________________________

☘️ Emm je zpět z nemocnice a Alex se o ní stará jak jen to jde.
☘️ Emmu tíží obrazy z nehody, kterou si prošla a snaží se je všemožně smazat, ale moc se jí to nedaří.
☘️ Novinka. Stěhování do nového domu.