Nezkrotná láska

* 13. *

Ráno jsem se probudila a zjistila, že stále žiju. Ano, měla jsem strach, že ten cizí kluk se o něco pokusí, ale seděl pořád v křesle a spal.

,,Už jsi vzhůru?" promluvil do ticha a já sebou ucukla, ,,jsi teda lekavá," uchechtl se, vstal z křesla a protáhl se, ,,máš hlad?"

,,Trochu," odpověděla jsem krátce. Cítila jsem se nesvá. Nikdy by mě nenapadlo, že skončím s cizím klukem, v jiném městě a k tomu všemu v jednom pokoji.

,,Dobře. Já se jen převléknu a půjdeme se nasnídat," začal si svlékat triko a já odvrátila pohled. Uslyšela jsem uchechtnutí a měla nutkání se podívat. Nevydržela jsema musela se podívat. Naskytl se mi pohled na jeho odhalenou hruď, kterou zdobily svaly. Uf, to je pohled, řekla jsem si pro sebe, ,,ty půjdeš v mém triku?" vyrušil mě z mého slintání.

,,C-co? Já? Samozřejmě, že ne," vyskočila jsem z postele, posbírala své věci a zavřela se v koupelně. Stačilo mi, že mě viděl jen v ručníku.

Po chvilce jsem vyšla z koupelny a namířila si to ke dveřím, kde už stál on a zíral do mobilu.

,,Paráda. Vyrazíme," otevřel mi dveře a naznačil, ať jdu. Poslechla jsem a vyšla z pokoje jako první. On za námi zamkl a následně jsme sešli schody dolů do malé haly.
Zavedl mě do jídelny, kde sedělo pár postarších lidí a v rohu místnosti dva mladí kluci, kteří hned při našem příchodu zakývali na onoho kluka, ,,posaď se tady, hned přijdu," ukázal prstem na prázdný stůl a já jako malá holka poslechla. Podívala jsem se směrem kudy se vydal a viděla jak klábosí s těmi kluky. Smějí se, pomyslela jsem si. Určitě jim vypráví, jak mě zachránil a nebo jak si to semnou v noci rozdal. Dost Emmo, okřikla jsem svůj mozek.

,,Jsem tu. Omlouvám se," přisedl si a nalil si hrnek kafe, ,,tebe jsem tu ve městě ještě neviděl," snažil se o konverzaci.

,,Žiju ve vedlejším městě."

,,A co teda děláš tu a k tomu bez peněz? Neříkej, že tak malá holka už utekla z domu," ušklíbl se a mě to zrovna nebylo příjemné.

,,Co tě to zajímá," odsekla jsem mu, ,,nemusím ti nic vysvětlovat. Ještě bys svým kamarádíčkům vyprávěl, jak jsi princ na bílém koni a pomohl jsi jedné chudince," vstala jsem od stolu a chystala se odejít, ,,díky za pomoc," ještě jsem dodala a vyběhl z penzionu pryč.

,,Počkej," uslyšela jsem jeho hlas, ,,sakra počkej," drapl mě za ruku a já se mu snažila vyvléknout.

,,Pusť," štěkla jsem po něm.

,,Omlouvam se ano?" vyšlo z jeho úst, ,,nechtěl jsem tě nijak nastvat. Jen mě to zajímalo a nemusíš se bát. Svým přátelům jsem řekl jen že jsi má kamarádka, která tu zůstala přes noc," pousmál se na mě zvláštním způsobem. Nevěděla jsem co říct. Zírala jsem na něj a cítila se trapně, ,,jsem Alex."
,,E-Emma," vykoktala jsem ze sebe.
,,Nechceš jít zpět a najíst se? A při snídani mi můžeš říct jak jsi se sem dostala," naznačil mi rukou, ať se vrátíme dovnitř a já nenamítala měla jsem obří hlad.

***

Po celkem dobré snídani, kde jsem mu něco málo řekla a on mě opravdu poslouchal, jsme vyrazili na autobus. Teda já jsem vyrazila. Alex mě šel jen doprovodit a ujistit se, že opravdu odjedu zpět domů. I když jsem mu neřekla všechno, stačilo mu to, aby mi promluvil do duše. V něčem měl pravdu, že útěk nebyl řešení a já bych svým problémům měla čelit.