Nezkrotná láska

* 15. *

Vešla jsem do pokoje a uviděla Dee sedět u okna a v ruce držela knížku. Nevím, jestli to dělá naschvál a nebo si mě nevšimla, ale umí ignorovat dost dobře.

,,Dee, co to čteš?" upozornila jsem na sebe.

„Knížku," odpověděla a ani se na mě nepodívala.

„Tak hele mladá dámo. Teď bydlíš s mojí rodinou a v mém pokoji. Začni se laskavě chovat normálně a ne jak malý rozmazlený fracek. Máš štěstí, že tě tvůj brácha má tak rád," vydechla jsem nahlas, ,,co si myslíš, že jenom vy máte problém v rodině."

„Co ty o tom víš."

„Mnohem víc než si myslíš. Mí rodiče se rozvedli už dávno. Táta se za mnou nikdy nestavil, neměl zájem, až teď se to snaží napravit. Dotoho jsem nedávno zjistila, že jsem adoptovaná a ty tady děláš vědu z toho, že se vaši rozvádí. Není to taková pohroma, jak si myslíš," podívala jsem se na ní a uviděla, že má slzy v očích.

Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem jí rozbrečela. Radši už jsem nic neříkala a šla si lehnout.

***

Ráno jsem musela vstát celkem  brzo, a tak jsem si dávala pozor, abych nevzbudila Dee. Namířila jsem si to rovnou do kuchyně, vzala si něco malého na jídlo a vyrazila k Ráchel.

Když jsem došla k jejímu domu, zjistila jsem, že nemám mobil. Pro jednou se nic nestane, řekla jsem si.

,,Emmy nad čím tak přemýšlíš?" Promluvila na mě Ráchel.

„Jen uvažuji nad zkouškami, které nás zanedlouho čekají," pousmála jsem se na ni a pokračovala dál.

„To máš pravdu. Vše se od základu změní."

,,Mám docela strach z takové změny. Už teď je toho na mě celkem dost."

„Dobrý den děvčata," zastavila nás před branou školy jedna učitelka.

„Dobrý den paní Calimová."

„Jsem ráda, že vás vidím," usmála se, ,,chtěla jsem vás poprosit jestli byste se nepřidali k organizačnímu výboru. Chybí nám pár lidi, co by pomohlo s plesem," podívala jsem se na Ráchel, která přikývla.

,,Proč ne," odpověděla jsem za nás za obě krátce.

„Paráda, tak to jsem moc ráda. Ještě se uvidíme, tak se zatím mějte děvčata," rozloučila se s námi paní učitelka a zamířila si to dovnitř do budovy. S Ráchel jsme se dali do chůze a namířili si to též dovnitř.

„Ráchel to jsem ti chtěla říct, víš, kdo přijede?" otevřela jsé skříňku, ze které jsem si vytáhla věci na první hodinu.

„Že by Michael Jackson??" začala vtipkovat.

„Jen si dělej srandu," ušklíbla jsem se na ni, ,,Jackson už je přeci po smrti," podívala jsem se na ni, ,,Přijede David. Včera mi to volal."

„Vážně? To je úžasný," sice byla ráda, ale věděla jsem, že je jí to líto. Moc ji chyběl John. Byla do něj zamilovaná až po uši.

„Tak pojď, půjdeme do třídy," zavelela jsem a spolu vyrazili do té naší šílené třídy.
Jen co jsme se přiblížili k učebně se mi tam vůbec nechtělo. Vidět zase ty nány a poslouchat jejich řeči se mi nechtělo, ale za školou jsem byla jen jednou a to si pamatuji moc dobře. Byla to pátá třída a my měli mít tělocvik. Spolužáci se mi tenkrát smáli, protože jsem neuměla kotoul. Nechtěla jsem, aby se mi zase posmívali, a tak jsem utekla do nedalekého parku, kde jsem celou dobu seděla a pozorovala lidi kolem mě.