Nezkrotná láska

* 6.*

Ráno mě probudilo bušení na dveře. Docela mě to vyděsilo a tak jsem vyskočila na nohy. Zmateně jsem se rozhlížela po pokoji.

„Emmo, jsi vzhůru? Emmo," ozval se otcův hlas za dveřmi. Pomalu jsem se dobelhala ke dveřím, které jsem následně otevřela.

„Děje se něco?" podívala jsem se na něj znuděným a zároveň unaveným výrazem.

„Máme návštěvu. Je tu Pablo."

„Kdo?"

„Pablo Lemon a jeho syn John."

„A co jako?" podívala jsme se na něj.

„Chtějí s tebou mluvit, tak se převleč a ať jsi za tři minuty dole. Rozumíš?" neměla jsem sílu namítat a tak jsem jen přikývla.

Hodila jsem na sebe triko a tepláky, které jsem měla po ruce a hned šla dolů.

Pomalu jsem scházela schody, když v tom mě uvidět otec.

„Tak tady ji máme."

„Dobrý den." pozdravila jsem unaveně a na Johna jsem se pousmála.

„Dobrý den Emmo," pozdrav mi opětoval pan Lemon, ,,tvůj otec nám řekl, že jsi po své matce zdědila báječný hlas," koukala jsem na něj a čekala, co z nich vyleze.

„Zlatíčko, mluvil jsem s Pablem o tom, že umíš nádherně zpívat."

„Ano a proto jsme přišli. Chceme tě poprosit, jestli by si nám zazpívala na jedné pracovní akci. Budou tam důležití hosté a ještě nějací podnikatelé."

„Ale," zakoktala jsem se a snažila se jim říct, že to nejde.

„Moje dcera určitě zazpívá."

,,Dost!" křikla jsem, ,,zaprvé nejsem tvoje zlatíčko. Buď tak laskavý a nehraj si tady na vzorného otce a za druhé, nikde zpívat nebudu."

,,Emmo, tohle je důležitá akce."

,,To je mi úplně jedno. Je to tvoje akce ne moje. Nebudeš za mě rozhodovat. Říkám ne," viděla jsem pohled pana Lemona a jeho syna, který říkal, že jako dcera podnikatele Langa jsem zklamala.
Bylo ticho. Jen pohledy jeden na druhého až si pak otec vzal Lemona bokem.

,,Vážně nechceš zazpívat?" ozval se Johnův hlas.

,,Ono je to trochu složitější," pokusila jsem se o upřímný úsměv.

,,Máme čas," přistoupil blíž ke mně.

,,Kdysi jsem zpívala a moc ráda, ale onemocněla jsem. Bylo to dost vážné," posadila jsem se na lavici, která stála v hale, ,,hodně to zasáhlo mé hlasivky a od té doby se zpěvu nevěnuji."

,,Proč to svému otci neřekneš?"

,,Nevšiml sis? On mě vůbec neposlouchá. Snaží se hrát na šťastnou rodinu, kterou my nikdy nebudeme," v Johnově obličeji jsem viděla pochopení a upřímně jsem byla ráda, že aspoň on mě chápe.

,,Johne. Jdeme," vyrušil tuhle příjemnou chvilku pan Lemon.

,,Zatím se měj, Emmo," rozloučil se semnou John a odešel. I já se chystala jít zpět do pokoje.

,,Emmo," zastavil mě otec. Otočila jsem se na něj a čekala co zase má za problém, ,,je ti sedmnáct let a chováš se jako malý fracek. Myslíš jen sama na sebe a já se za tebe stydím."

,,Prosím?" začala jsem se smát, ,,omlouvám se, jestli jsi čekal poslušnou holčičku, která po těch letech bude dělat jako by se nic nestalo. Nevím, co sis představoval. Že ti skočím kolem krku? Ty jsi opustil moji mámu. Nikdy ses nezajímal a ona sama musela zvládat malé dítě a práci. Uvědom si to," s těmito slovy jsem se k němu otočila zády a odcházela.

,,Ty na té akci zaspíváš a basta. Je mi jedno jestli tě tam dotáhnu násilím," na jeho slova jsem nijak nereagovala a odešla rovnou do pokoje.

***

Celý den jsem byla zalezlá v pokoji a nešla ani na oběd. Neměla jsem na nic chuť a ani náladu.

Pokojem se rozlehlo zvonění mého telefonu. Podívala jsem se na displej a uviděla jméno mé kamarádky.

„Ráchel? Děje se něco?" domluvily jsme se na určitý čas, kdy si budeme volat.

„Ahoj Emm. Ja nechci panikařit, ale přijela jsem do Londýna."

„Cože jsi? Kde jsi prosím tě?"

,,Pořád na letišti. Nějak jsem to překvápko nedomyslela."

„Zůstaň někde u východu, hned tam jedu," vyběhla jsem z pokoje a namířila si to za Danielem, kterého jsem našla v kuchyni.

„Rychle Daniely," houkat jsem na něj.

„Co?" všimla jsem jak sebou cuknul, ,,co se děje?"

„Moje kamarádka sem přijela a nechci, aby se tu ztratila."

„Tak to máš říct hned, jdu pro limuzínu," mrknul na mě Daniel.

Počkat otec má i limuzínu?

***

Když jsme konečně dojely na letiště, vystoupila jsem a začala hledat Ráchel. Sakra kde může být, zanadávala jsem nahlas.

„Slečno?"zavolal na mě Daniel.

„Ano Danieli?" otočila jsem se na něho.

„Není toto vaše kamarádka?" ukázal prstem směrem k východu na vystrašenou dívku.

„RÁCHEL!" zakřičela jsem na ni.

„Emmy," rozběhla se vystrašená dívka za mnou.

V tu chvíli jsem měla slzy na krajíčku. Nečekala jsem, že by Ráchel přijela.

„Emmo." skočila na mě a pořádně mě objala.

„Ráchel. Nemůžu dýchat."

„Promiň, jsem jenom ráda, že tě vidím."

„Slečny." oslovil nás Daniel.

„A to je kdo?" koukala vyjeveně Ráchel.

„To je Daniel. Můj šofér a kamarád."usmála jsem se a svůj pohled stočila na nějˇ

„Děvčata vyrazíme?" promluvil po chvilce ticha.

„Jistě. Ráchel, kde máš zavazadla?"

„Tamhle," ukazala prstem, kde je nechala.

„Vezmu vám je, zatím si sedněte do auta."

„To je dobrý Daniely," pousmála se Ráchel na Daniela, ,,můžu vám tak říkat??"

„Jistě, že můžete."

,,Vezmu ti je," nabídla jsem Ráchel a vydala se směrem ke kufrům.

„Já ti pomůžu," přidal se ke mně nabídl se Daniel.

Seděla jsem s mojí nejlepší kamarádkou v limuzíně, která nás vezla do domu otce. Nedokážu vyjádřit pocity, které jsem v tu chvíli měla.

_______________________________________

☘️ Emmin otec se snaží dělat jako by nikdy neopustil svoji dceru a ženu, ale to Emma nedokáže. Z celého svého srdce ho nenávidí a snaží se přetrpět ty dny, které ji zbývají. Díky Danielovi, který se k ní chová krásně.
☘️ Malé překvapení pro Emm. Její nejlepší kamarádka přijela za ní do Londýna. Co víc by si obě mohly přát než být spolu?