Nezkrotná láska

* 19. *

Je už to pár dnů, co se mi Alex vyhýbá. Přemýšlela jsem, že bych šla k němu do pokoje a promluvila si s ním, ale vždy jsem ztratila odvahu.
Sakra, co se to semnou děje? Zařvala jsem na celý pokoj.

,,Emmo?" vylezla Dee z koupelny. Úplně jsem zapomněla, že je tu.

,,Promiň," zklopila jsem zrak a snažila se dělat jakoby nic.

,,Co se děje?" proč mě její otázka nepřekvapuje?

,,To nic Dee," pousmála jsem se na ni, ,,stresují mě zkoušky," snažila jsem se to uhrát do autu. Podívala jsem se na Dee, která vypadala, že ji odpověď stačí. Oddychla jsem si, sebrala věci a vyrazila ven. Potřebovala jsem být nějakou dobu sama a přemýšlet.

Jako vždy, vyrazila jsem do parku a posadila se na svoji oblíbenou lavičku. Tentokrát jsem radši svoje emoce držela na uzdě, aby se na mě kolemjdoucí nekoukali divně.
Snažila jsem se přijít na to, proč se mi najednou převrátil život naruby. Předtím jsem to měla jednodušší. Žila jsem s mámou a i když jsem si občas stěžovala, že nebývá doma, měla jsem vše. Měla jsem milující mámu a nejlepší kamarádku.
Návštěva otce v Londýně vše změnila. Začalo to románkem s Danielem. Sakra Daniel, pomyslela jsem si. Chybí mi. On věděl jaká jsem. Dost Emmo, nevydržela jsem a okřikla se nahlas.
Pak Davidovo věčné nadbíhání, komplimenty mě udolaly. A návrat domů? O něm ani nemluvím. Zjištění, že moje nejlepší kamarádka je moje sestra bylo šokující, ale mělo mi být divné, že jsme se narodili ve stejný den.

Z mého přemýšlení mě vyrušilo zvonění mobilu. Podívala jsem se na příchozí zprávu a hned ji otevřela

10:06 Promiň Emm, choval jsem se jako blbec.

Zpráva přišla z neznámého čísla, ale já věděla od koho je. Jediný člověk, který mi říká Emm, je Alex. Nad jeho zprávou jsem se musela pousmát. Ani nevím proč, ale vykouzlilo mi to úsměv na rtech.

***

Po několika hodinovém přemýšlení a čtení Alexovi esemesky pořád dokola, jsem se vydala do města. Měla jsem strašný hlad.
Park od centra není moc daleko, což pro mě byla výhoda, že mi dlouho nebude křučet v břiše.

Šla jsem uličkou, která mě zavedla přímo na náměstí. Hned jsem ucítila vůni hladových oken a restaurací. Dnes nepohrdnu něčím nezdravým, řekla jsem si nahlas a zamířila k pizzerii, kde dělali i kebab a párky v rohlíku.

Na svoji objednávku jsem nemusela čekat dlouho a s chutí jsem se zakousla do tortily. Bože, ta je dobrá, pomyslela jsem si a dál se věnovala svému příteli, tortile.
S plnou pusou jsem si procházela město a ukusovala svůj dnešní oběd, když v tom moje oko zahledlou Davida. Srdce se mi rozbušilo. Jen jsem nevěděla zda radostí nebo nervozitou. Moje nohy si opět dělaly co chtěly a namířili si to rovnou k němu.
Stála jsem skoro u něj, když jsem zaslechla, že zase telefonuje.

,,Řekl jsem ti přece, že tu musím být čtrnáct dní. Práce je práce. Lásko prosím."

,,Lásko?" vyletělo mi z úst. V tom se David otočil.

,,Zavolám později," řekl do telefonu a hned zavěsil.

,,C-co to má být?" vykoktala jsem ze sebe.

,,Kopretinko, já ti to vysvětlím," přistoupil a začal se mě dotýkat., ,,je to úplně jinak."

,,Neříkej a jak? Chceš mi tady tvrdit, že jsem nahluchlá? Davide nehraj si semnou," štěkla jsem po něm. On najednou udělal několik kroku zpět.