Nezkrotná láska

* 11. *

Tři týdny. Jsou tomu už tři týdny, co jsem doma. Naposled jsem Daniela viděla v autě, kterým nás vezl na letiště. Párkrát se na mě usmál do zpětného zrdcátka a já doufala v zázrak, který se nakonec nestal. Ani se semnou nerozloučil narozdíl od Davida, který dorazil na letiště a věnoval mi polibek na rozloučenou.

„Zlatíčko od příjezdu domů jsi nějaká zamlklá," promluvila na mě máma.

„To bude tím, že se nám tam Emma zamilovala," škubla jsem sebou a podívala se na otce. Že by věděl o mě a Danielovi? Co to plácám. Nic neví. Vždyť žádné my není, „zalíbil se ji mladík David Maning. Moc milý a hodný chlapec. Znám jeho otce. Je to moc dobrá rodina," dívala jsem se na ně a nechápala jsem ani jednoho z nich.

„Vy si nějak notujete. To jsi už zapomněla, co ti udělal? Já teda ne," zvedla jsem se ze židle a rozhodla se odejít, ale otcova ruka mě zastavila.

„Takhle s matkou mluvit nebudeš."

„Ty mi nemáš co rozkazovat. Už ses jí pochlubil, jak jsi semnou trávil čas? Ne? Tak já ji to mile ráda povím."

„A dost Emmo. Už mě nebaví tvoje věčné útoky," zvýšil na mě hlas.

„Tak odejdi a budeš mít pokoj," štěkla jsem po něm, vytrhla se mu ze sevření a odešla do svého pokoje.

Ráchel

„Dobrý den paní Lang," vešla jsem do obýváku a uviděla paní Lang plakat, ,,stalo se něco?" zeptala jsem se.

„Emma," odpověděl její otec a už mi to bylo jasné. Jen jsem nahodila lítostný obličej a naznačila, že za ní zajdu.

Vyšla jsem schody a zaklepala na její dveře, které jsem následně otevřela. Uviděla jsem ji sedět na okně a v ruce svírala mobil.

„Čekáš, až se tvůj mobil promění v transformera nebo co," ušklíbla jsem se na ni.

„Nemám naladu."

„Od té doby, co jsme se vrátili, nemáš náladu. Je to kvůli Davidovi?"

„Proč si všichni myslíte, že kvůli němu?" podívala se na mě.

„On je v tom ještě někdo jiný?" podívala jsem se na ni a snažila se v ní číst.

„Ne. Jen v tom muže být to, že si teď můj otec s mámou hrají na šťastnou rodinu, kterou nikdy nebudeme."

„Chápu tě Emmy, ale dej mu šanci. Třeba chce napravit to, co zanedbal."

„Posloucháš se? Je mi sedmnáct. Co chce teď napravovat?" kroutila hlavou a otočila hlavu k oknu. Když v tom ji zazvonil mobil. Podívala se na něj a já na její tváři uviděla konečně úsměv.

„Kdo ti píše?" zvědavě jsem se zeptala.

„David. Zajímá se o mě i o to, jak se cítím," podívala se na mě a já v jejich očích uviděla malé jiskřičky, ,,co ty a John?"

,,Vztah na dálku zatím funguje," ušklíbla jsem se na ni, ,,je to úžasný kluk a přiznám se, že jsem nečekala, že v Londýně potkám někoho kdo semnou bude chtít být i po tom, co odjedu."

***

Dny plynuly jako voda a škola byla pořad stejně nudná. Přišlo mi to jako stereotyp. Ráno vstát, nasnídat se jít do školy pak domů a pořád dokola. Ano občas jsme si s Ráchel zašli do D.M. ale i tak.

„Ráchel jestli toho nenecháš tak za chvilku budeš vypadat jako balon," koukala jsem se, jak se láduje další koblihou.

„Já vím, ale mám takovou chuť na sladké."