Neskutečně mě mateš

"Běž s tím svým ohonem někam jinam, jo?"

Jdu do své třídy. Připravena prožít další nezapomenutelný den v mojí lavici se Shawnem Mendesem. Jej.
Naneštěstí když vstoupím do třídy, zjistím, že Shawn už tam je. Většinou vždycky chodím první já!
Dělám, jako kdyby tam nebyl a sednu si. Dneska mám na sobě černé tričko, černé kalhoty s dírami a vyvýšené boty, protože mi buď matka Příroda, nebo Bůh (co já vím) nechtěl dopřát výšku.
Chci jít alespoň na záchod, abych se ho zbavila, ale bohužel se mi to nepodaří a neunikne mi jeho pitomá poznámka.
"Zase v černým, Cabello? Není to až moc emo? Myslím jako... na tebe?" Ušklíbne se a já mám v tu chvíli hroznou chuť ho praštit, ale ovládnu se.
"Zaprvé: nevím, jestli jsi přes prázdniny zapomněl moje jméno, ale jmenuju se Camila, takže mi nemusíš říkat příjmením a zadruhé: v černé chodím skoro vždycky, možná jsi na to zapomněl, ale to nevadí, my už jsme zvyklí, že je tvůj mozek menší."
"Já mám největší mozek na světě, jen abys věděla."
"Tak teď ti už jistě věřím." Řeknu schválně ironicky a pak se usměju tím stylem, jako: "mě nedostaneš hochu, já vždycky vyhraju."
Dobře, to je trochu moc egoistický, ale co? On řekl, že má největší mozek na světě! (A to rozhodně nemá). Pozdě si uvědomím, že u toho přemýšlení stále koukám na Shawna. Sakra! On si toho taky samozřejmě všiml. Už nechci nic říkat, takže rychle odběhnu na záchod a tam jsem dlouuuuho, takže přijdu pozdě na hodinu. Jeeej. Snad se na mě zase Winterová nenaštve, ale co vlastně? Vždyť je to fuk.
Vyvázla jsem s poznámkou. Pozitivní na tom je, že to mohlo být i horší. Shawn byl celou hodinu zticha, aspoň byl konečně klid.
Domů jedu jako každý den autobusem a málem usnu. Dneska jsem měla totiž devět hodin a doopravdy to nezvládám.
To se na mě taky podepsalo, jelikož hned, jak jsem přišla domů, šla jsem si lehnout a dospat to, co jsem v autobuse nestihla.
Když se vzbudím, zjistím, že mám hrozný hlad, ale doma nic není. Takže musím zajet do krámu. Zajet = jet na kole přes část ulice, kde bydlí polovina mojí školy. Super.
Už si myslím, že je všechno v pohodě, když v tom.... Connor!!! V cukrárně! Chtěla jsem jít do krámu, ale tohle je přece příležitost, nebo ne?
Vstoupím tam a jsem neskutečně vděčná za to, že tady není Shawn s ním. Všechno by určitě zkazil. Jako vždycky.
"Ahoj" pozdravím ho a dělám, jako bych se bavila s nejlepším kamarádem a ne s klukem, který se mi už rok líbí. Teda... snažím se o to.
"Čau." zní to, jako by mě tady nechtěl vidět a tak jdu trochu dál, nechci nikomu překážet. Jenže potom promluví:
"Co ty tady?" Už to řekne milejším tónem a ještě k tomu se usměje. Ach můj bože, on má tak úžasný zuby!
"To víš... zrovna jsem-"
"Kámo představ si, že na těch záchodech nejsou ubrousky! V jakém století to sakra-"
Podívá se na mě. Shawn Mendes. Jak jsem říkala, vždycky to zkazí.
"Co ta tady dělá?" Jeho tón je najednou nepříjemný, až mě to trochu zasáhne. Trochu.
"Prostě jsem se tady zastavila, co je na tom?" Vážně nevím, s čím má pořád problém.
"My tady ale něco řešíme Cabello, tak běž s tím svým ohonem někam jinam, jo?" Kouknu se na svoje vlasy. Jsou přeležené a neučesané. Proboha! Takhle jdu na ulici? A ještě k tomu přímo za Connorem?! Asi bych měla vážně jít...
"Co hned vyšiluješ kámo? Jen se tady stavila a ty-"
"To je v pohodě. Vážně. Už vás nebudu otravovat. Měla jsem hned zajít radši do sámošky." Trochu se na Connora pousměju a pak odejdu. Odjedu. Do krámu. Jinak už vážně umřu. Dnešek je na houby.
Koupila jsem si nějaký pečivo, ale i nějakou sušenku, abych jí mohla sníst hned a nečekat až přijedu domů.
Cestou zpátky už jsem nikoho nepotkala. Naštěstí.
Večer jsem si ještě umyla hlavu a dala kondicionér, aby šly po té dnešní katastrofě rychleji učesat. Pak jsem šla spát. U toho jsem si řekla, že už to s Connorem nemá cenu. Stejně by nikdy s nikým, jako jsem já nechodil, řeknu si v duchu.