Neskutečně mě mateš

Zpátky do Toronta

Takže teď letíme zase zpátky. Máma to bere o dost hůř než já. Sice jen já jsem svého otce moc často nevídala, takže nevím..., jak bych se mohla zachovat, ale máma s ním měla zcela jiný vztah. Snaží se dělat, jako by nic, ale vím, že jí to mrzí a taky, že je naštvaná.

Hned jak přijdeme domů, jdu do svého pokoje. Máma zůstane v kuchyni (nevím, co tam dělá, ale chtěla jsem ji chvíli nechat o samotě, protože si myslím, že to potřebuje vstřebat).
Popravdě ale nevím, co mám dělat. Asi o hodinu později sejdu schody a jdu do kuchyně, abych si natočila vodu. Na to ovšem nedojde, protože hned, jak tam vejdu, uvidím svoji mámu ležet na kuchyňské lince a kolem ní je rozbitá sklenička s alkoholem. Proboha, pomyslím si. Moje máma měla už dříve problémy s alkoholem, ale pak musela nadobro přestat, protože byla těhotná. Nemůže se jí to stát znovu.
"Mami!" zkouším ji nějak probrat, ale nereaguje. Nevím přesně, kolik toho vypila, takže chci zavolat záchranku, když v tom zjistím, že můj telefon je vybitý. Když chci najít nabíječku, vzpomenu si, že jsem ji nechala v hotelu, v New Yorku. Sakra!
Vyběhnu ven, jestli bych nepotkala třeba někoho známého na ulici, ale zrovna pršelo, takže jsem nikoho venku neviděla.
Prvního, koho potkám, je Shawn Mendes. Nádhera. O tom jsem vždy snila. Ale nutně jsem potřebovala pomoct, takže jsem brala všechno, co se dalo.
"Potřebuju pomoct," Doběhnu ho zrovna, když venčí svého psa.
"Neměla jsi být náhodou v New Yorku?" diví se.
"Dlouhá historka, půjč mi tvůj telefon."
"Na co sakra potřebuješ-"
"Dobrý den...." a už volám na záchrannou službu.

"Jak je na tom?" zeptám se první sestry, co projde kolem mě.
"Vypadá to, že to trochu přehnala, ale bude v pořádku. Ještě že jsi nám zavolala." Když tohle řekne, hned se mi uleví.
"Děkuju." To je všechno, co na to řeknu.
"Říkal jsem ti, že to bude v pohodě." A už je to tady. Shawn opět promluvil. Nechtěla jsem, aby se mnou jel, ale on na to doopravdy trval a já ho za to ještě víc nesnáším. Celou cestu jel se svým autem za sanitkou.
"Nikdy nevíš," řeknu. Samozřejmě že jsem na něj pořád naštvaná kvůli té sázce, ale nebýt jeho, mohla by moje máma zemřít. Musím to brát na vědomí.
"Proč teď teda nejseš v New Yorku?" zeptá se mě.
"Říkala jsem ti to. Dlouhá historka. A navíc, ty nejsi žádný můj kamarád, u kterého mám potřebu se mu svěřovat."
"Máš pravdu, naprostou pravdu."
"Ty se mnou souhlasíš?"
"Ano. My dva nemůžeme být jen kamarádi."
Kam tohle směřuje?