Neskutečně mě mateš

Kéž bych zůstala v New Yorku.

A co mám teď asi jako odpovědět? To si snad dělá srandu! Já ho....... Uškrtím!
"My dva nemůžeme být ani kamarádi," odpovím po nekonečném mlčení.
"No tak, Cabello. Neříkej mi, že se mnou nechceš chodit nebo, že se ti hnusím."
"Řekla jsem ti už tisíckrát, abys mě takhle neoslovoval a jo, vážně se mi hnusíš. Nezapomeň, že jsem jediná holka, co s tebou nechodila. A tak to taky zůstane."
"Líbím se ti."
"Cože?! Ne! Nelíbíš! A vůbec! Proč si to myslíš?"
"Jinak bys tolik nevyšilovala, ne?"
"Víš co? Mám toho dost. Běž pryč."
"To mi jako ani nepoděkuješ?"
"Děkuju!" Je pravda, že mi hodně pomohl. Bylo už přeci jen trochu pozdě a nikdo moc ven nechodí a taky dost pršelo, takže co by se stalo, kdybych na tu záchranku zavolala později? Přežila by to máma?
"Nemáš vůbec zač, princezno," mrkne na mě a já se už neudržím při smyslech.
"Kde jsi našel ten můj deník?" vyhrknu najednou.
"Tvůj deník? Nemám tvůj deník." Dělá, jako by o ničem nevěděl, ale já jsem stihla zachytit jeho zmatený výraz.
"Myslela jsem, když jsme byli v prváku. Někde jsi ho našel, pak jsi věděl, že se mi líbil Connor přece."
"Jo.... to.... no..., našel jsem ho jen náhodou. Ne že bych tě pronásledoval, dokud ho někde nenecháš. Bylo to minulý rok, když jsi ho jednou jedinkrát omylem nechala pod lavicí a šla jsi na záchod."
"Takže sis ho jednoduše přečetl a vyfotil?" Ten den si pamatuju moc dobře. Psala jsem si o hodině matematiky do svého deníku, ale učitel mě přistihl, takže jsem ho rychle dala do lavice, ale i tak jsem dostala poznámku. Pak zazvonilo a já jsem šla na záchod, jenže jsem si ho zapomněla skrýt do tašky. Byl to první den, co jsem ho zapomněla a první den, co jsem dostala poznámku na střední. Ale teď už jich tam mám hodně.
"Víš jak to pro mě bylo těžký? Každý den jsem tě s ním viděl na chodbě, každý den ve třídě sis do něj psala. Zajímalo mě, co tam máš tak moc zajímavého, že to nemůžou vědět ostatní."
"Ano, mám hrozně zajímavý život," řeknu schválně ironickým tónem.
Ten deník bych ve třídě klidně nechávala, jen kdyby nenesl to tajemství, že se mi líbil Connor. To byla jediná zajímavá informace v celém deníku.
"Odpovíš mi už konečně na tu otázku, proč nejsi teď v New Yorku?"
"Chtěly jsme s mámou překvapit mého tátu, ale zjistily jsme, že jí podvádí."
"Au. To mě mrzí."
"Jo." Jojo, jasně. Mrzí. Kluky nic nemrzí. Shawna nic nemrzí...

Konečně mě pustili za mojí mámou. Shawn na mě čeká na chodbě. Neptejte se mě proč, sama to nevím.
"Mami.."
"Je mi to líto."
"Nemusí... jen už to nedělej. Prosím. Mohla ses zabít a nechat mě tady. Nezletilou a bez rodičů, to jsi chtěla?"
"Samozřejmě, že jsem to takhle nechtěla. Jen se to nějak... zvrtlo. Omlouvám se a slibuju ti, že už to nikdy neudělám."
"Dobře... i tak bychom měli najít nějakou léčebnu...," řeknu opatrně.
"Camilo..., bylo to jen kvůli tvému otci. Slibuji, že se to nikdy nestane. Ani mi za to nestojí. Ale pokud budeš klidnější, tak můžeme nějakou tu léčebnu najít. Je pravda, že jsem to přehnala." V tu chvíli někdo zaťuká na dveře.
"Dobrý den." Shawn. SHAWN. SHAWN MENDES.
"Ahoj. Camilo, ty ses mi nezmínila o tom, že máš kluka."
"Tohle v žádném případě není a nikdy nebude můj kluk," řeknu to a pak ještě přidám znechucený výraz, když si představím, že chodím se Shawnem.
"Zdravím, já jsem Shawn Mendes. To z mého telefonu zavolala Camila sanitku."
"Těší mě, já jsem Sina Cabello."
"Jo... Shawne. Už jste se seznámili, tak můžeš už prosím odejít?" Nechci ho tady a nechci, aby se mě na něj máma vyptávala.
"Proč by odcházel? A navíc... prý mě tady chtějí pár dní ještě nechat, takže jak se dostaneš domů?" promluví má matka.
"Dáš mi peníze na taxík?" zeptám se jí téměř okamžitě. Máma se ale podívá na Shawna, jako by od něj něco očekávala. Od Shawna něco očekávat? Jde vidět, že ho nezná. Musím se tomu zasmát, když v tom...
"Já jí můžu odvést, paní Cabello."
"To bys byl moc hodný hoch, děkuju ti." Bože to moje máma musí mluvit, jak nějaká babička? HOCHU?
"Nooo počkat. V klidu. Já jsem neřekla, že souhlasím."
"Nemáš na výběr." Oba dva to řekli naráz.
"Kde jsou moje práva?"
"Žádný nemáš." Zase řeknou oba dva naráz. A pak se začnou hrozně smát, jako kdyby to bylo děsně vtipné. Spíš je to děsivé.
Bože můj.