Neskutečně mě mateš

I Know What You Did Last Summer

The Hideout už vidíme na míle daleko a já vidím, jak se Shawn usmívá. Očekává od toho zřejmě hodně. A já ho nechci zklamat. Po té puse jsme se spolu moc nebavili a já ani nevím, jak to teď mezi námi je.
"Těšíš se?" Otočí se na mě a já mu vidím do očí, kde se mu značí jasné jiskřičky. V tuhle chvíli je vážně roztomilý. Na co to zase myslím?!
"Asi ne tak, jako ty." Vidím, jak se ještě víc usměje. Je to ještě možný? Je jako malé dítě, kterému rodiče koupili novou hračku.
"Za jak dlouho tam máme být?" zeptám se ho.
"Měli bychom začínat v 17:00." Kouknu se na hodiny, díky kterým se dozvím, že je 16:50.
"Můžeme tam jít už teď?"
"Kdo se teda těší víc?" Bouchnu ho do ramene a jdeme dovnitř. Vypadá to tady ještě lépe než zvenku. Hned se mi zlepší nálada. Trošku.
"Á to jste vy dva! Za chvíli máte vystupovat, taky se posaďte a dejte si nějaké pití před začátkem," řekne nám hned na úvod jeden z několika barmanů a později nám podá nealkoholický nápoj. Hned jak dopijeme naše pití, upozorní nás ten stejný barman, že máme jít zazpívat.
Jdu jako první a nechávám se unášet proudem lidí, ale najednou mě někdo chytne za ruku. Otočím se na Shawna a on mi pošeptá do ucha:
"Nebuď nervózní. Nech se unášet hudbou a zpívej." Kývnu na něj a pokračuju dál v cestě. Shawn mě stále drží za ruku jako kdybychom spolu chodili a mě to z nějakého zvláštního důvodu uklidňuje.
Nastoupíme na podium. Vidím tisíce obličejů, které netrpělivě čekají, až začneme. Teď se teprve bojím.
Otočím se na Shawna, ale vlastně nevím, co od něj čekám. On na mě ovšem mrkne.
Začne hrát melodie a já se začínám ponořovat do světa hudby. Shawn začne hrát na kytaru. Mám pocit, že se vzájemně doplňujeme. Ze začátku jsem měla zavřené oči, ale potom jsem je otevřela a zpívala naplno. A asi jsem udělala dobře, protože nám snad všichni v místnosti začali tleskat, někteří i pískali. Shawn mě pevně objal, a když jsem se chtěla oddálit a uklonit se, políbil mě. Na pusu, ne na tvář. Co to má znamenat? Tak chodíme spolu nebo ne? Je to opět jenom hra? Nevím sice o co jde, ale nebaví mě to.
Když odcházíme, jdu schválně mnohem rychleji než on.
"Kam tak pospícháš?" Neodpovídám. Nechci se s ním bavit, dokud mi nevysvětlí, co mezi námi je. "Hej! Co je?"
"Už mě to nebaví."
"Co tě nebaví?" zeptá se mě udiveně.
"Tahle hra. Přestaň mě pořád líbat, když to nemyslíš vážně!"
"A kdo řekl, že to nemyslím vážně?"
"Možná mi to nějak naznačila ta sázka."
"Ale to už je přece za námi. Já už na tebe nic nehraju." Přistoupím k němu a koukám se mu zpříma do očí. Vidím v nich upřímnost. Buď jsem se zbláznila, nebo už jsem blázen dlouho.
"Dokaž to." Pořád se mu koukám do očí.
"Chci tě někam vzít."
"Jak jako vzít? Jako na rande?"
"Říkej si tomu jak chceš, ale já ti dokážu, že tohle všechno není hra."
"Nechci, abys mě někam bral."
"Ale no tak! Dej tomu šanci. Dej nám dvěma šanci."

V rádiu opět hraje ta otřesná skupina Fall Out Boy a já mám sto chutí to rádio vypnout. Ovšem netroufám si na to rádio sahat. Známe přece pravidla.
"Kam to vůbec jedeme?" zeptám se asi po půl hodině cesty.
"Chci tě vzít do jedné restaurace, kterou mám moc rád. Jsem si jistý, že si ji taky oblíbíš."

Nebudete tomu věřit, ale neobjednala jsem si těstoviny. No jo, mám s nimi nějaké špatné zkušenosti. Objednala jsem si rybu. Doufám, že se nebudu dusit kostmi. Hahaha.
"Takže... Jak mi chceš dokázat, že to není hra?"
"To ještě nevím, ale co vím určitě je to, že k tobě cítím něco, co jsem ještě k nikomu necítil. A nevím, co s tím mám dělat."
"No páni..., tak to taky nevím." Usměje se na mě a já si až teď uvědomím, že mám ráda jeho úsměv. Mám ráda jeho rty. Když mě líbá... Co to se mnou sakra je?!
"Víš... Já vím, že jsem si to uvědomil až moc pozdě a mezitím jsem několik věcí trochu podělal."
"Trochu?" Nemůžu si odpustit tenhle komentář.
"Nepřerušuj mě. Chci ti jen říct, že ses mi líbila už hodně dlouho dobu, ale nevěděl jsem o tom. A moc mě mrzí, že jsem ti ublížil." Bože můj. Dát si rybu byl ten nejhorší nápad na světě. Špatně jsem polkla a teď se dusím. Měla jsem si dát ty pitomý těstoviny.
Shawn si samozřejmě všimne toho, že se dávím a zeptá se mě, jestli jsem v pohodě. Nějak se mi podaří vykuckat, že jsem v pohodě a konečně můžu normálně dýchat.
"Miluju tě, Camilo." Už si tu rybu do pusy nedám. Mohla bych totiž skončit někde v nemocnici. To ovšem možná skončím tak či tak.
"Já si ještě nejsem jistá, jestli tě miluju, ale vím, že jsem s tebou moc ráda." A je to pravda. Jsem s ním vážně moc ráda. Ale nemůžu přestat myslet na to, jak moc mi ublížil. Kdyby ta pitomá sázka vůbec neexistovala, všechno teď mohlo být jinak.
"To je dobře."
"Proč?"
"Protože takhle jsem to s tebou měl ze začátku a postupem času jsem si to začal uvědomovat. Jsme na dobré cestě." Možná...
Chytne mě za ruku, kterou mám položenou na stole a proplete si svoje prsty s mými.
Může tohle být láska? Miluju Shawna?