Neskutečně mě mateš

"Splnit tu sázku bude asi ještě těžší, než si myslíš."

Dneska se to ve škole nedalo vydržet. Se Shawnem jsme se vůbec nebavili, ale on se na mě stále díval. Bylo to vážně... Divný? Nemám pro to slovo.
Když jsem konečně měla hodinu, kde se Shawnem nejsme ve stejné třídě- španělštinu, poslala mě naše učitelka Willsová do druhé skupiny na francouzštinu (kam chodí Shawn), abych nechala jejich učitelku zapsat do třídnice. Říkám si: „Joooo, pohoda." Shawn sedí v první lavici (ne z jeho vlastní vůle, ale proto, že se moc bavil a otáčel se dozadu), takže jsem byla přímo u něj, když jsem třídnici předávala paní Leysonové. Ta mi ale řekla, že to bude chvíli trvat, protože musí zkontrolovat, jestli zapsala do třídnice i minulý týden.
Shawn psal nějaký úkol, takže si mě nevšiml, ale najednou se otočil na kluka, který na něj už asi půl hodiny volal.
"Tak co ta naše sázka?" zeptal se ten kluk Shawna.
"Pracuju na tom," odpoví Shawn.
"S Camilou to bude asi těžký," dodá ještě ten kluk.
"Jo... je to divná holka..., měla už vůbec někdy kluka?" Přidá se do toho další.
"Ne, když jsem jí dal pusu, tak mi prozradila, že to byla její první pusa. Brala to fakt špatně, ani nevím proč. Já jsem se poprvé líbal s Billie a po té puse jsem jí dal prostě košem a brala to líp, jak ona." Konečně to okomentoval i Shawn.
"Ta si nikdy nikoho nenajde. Vlastně by měla být ráda, že její první pusa byla s tebou, kámo," řekne ten první kluk nakonec.
Au?
"Dobře, Camilo..., mělo by to být správně a už jsem zapsala i ty předchozí hodiny. Vyřiď paní učitelce, že se omlouvám a teď už můžeš jít zpátky na hodinu." Kouknu se na Shawna. Ten zase na oplátku kouká na mě a je trochu mimo z toho, že jsem tady. Po cestě se k němu nahnu a řeknu mu: "splnit tu sázku bude asi ještě těžší, než si myslíš." Pak už se ani neotočím a jdu do třídy.
Dělám, jako by nic, ale ve skutečnosti mě to zasáhlo a je mi líto, že si o mně tohle kluci myslí.
Předám třídnici zpátky naší učitelce, ta mi poděkuje a na závěr, kdy nám zbývá 5 minut do zvonění, nám rozdá "kraťoučký testíček". Myslím si ale, že ten test dopadne dobře, protože mi španělština jde dobře. Moje babička pochází z Kuby, kde se mluví španělsky a já jsem si ten jazyk doslova zamilovala.

Po příchodu domů mě čeká neuvěřitelná zpráva. Letíme za tátou do New Yorku! Musím si rychle sbalit, a pak už rovnou na letiště!
Co bych si tak měla sbalit? Určitě pyžamo, trička, kalhoty, spodní prádlo, kartáček, hřeben, nějaké boty ještě a knihu do letadla. Sluchátka! Ty jsou strašně moc důležitá, protože celý let budu poslouchat písničky od Bebe Rexhy a u toho si budu i číst. Ještě nakonec dobalím nabíječku na telefon a pak už se vydáme na letiště.
Když čekáme na odbavení, přijde mi jako dobrý nápad, abych Taylor napsala, že letím do New Yorku. Po pár minutách mi odepíše:
To je supeer! Pozdravuj ode mě sochu Svobody!
Sochu Svobody už jsem pár let neviděla, ale vím, že jí musím opět navštívit. Miluju New York, ale pořád zastávám toho názoru, že Toronto je úplně něco jiného. Něco lepšího.
Přijde mi další zpráva a já si nejdřív myslím, že je od Taylor, ale není.
Takže ty jsi v klidu odletíš do New Yorku a ani neřekneš sbohem? Co kdyby ses tam rozhodla zůstat a my dva se už nikdy neuvidíme?
Kéž bych měla radši New York, než Toronto, pak bychom se už vážně nikdy neviděli. Ta zpráva byla totiž od Shawna.
Bohužel mám Toronto radši než New York, takže to s tebou musím ty dobrý tři roky ještě vydržet a doufat, že po střední se už doopravdy nikdy neuvidíme. Neber to osobně. I když to je jedno. Ber si to jak chceš. Je mi to fuk.
Je mi úplně jedno jak to vezme.
Pak už nás začnou postupně odbavovat a já nikomu neodepisuju.
Z Toronta do New Yorku to není zas taková dálka. Koneckonců pořád se nacházíte v blízkosti Spojených států amerických a ne někde v Evropě.
Nebyla jsem tady tak dlouho, že už si to tady příliš nevybavuju.
"Jak táta reagoval na to, že za ním přiletíme?" zeptám se mámy.
"Neví o tom, takže čekám, že bude hodně překvapený."
"Tak to rozhodně." Jsem zvědavá na jeho reakci. Sice si to tady v New Yorku moc nevybavuju, ale to, co si moc dobře vybavuju, je náš dům. Je větší než ten, co máme v Torontu, ale něco mu chybí... ta radost.

Zazvoníme na zvonek, aby si táta nemyslel, že se chceme vkrást do domu.
"Pizzu jsme si-"
"Ahoj tati!" Ani ho nenechám dokončit větu a okamžitě ho obejmu. Tak dlouho jsem ho neviděla a hrozně moc mi chyběl.
"VY jste si neobjednali pizzu?" Zareaguje máma. Čekám, že táta řekne něco ve smyslu, že si sem pozval pár svých kamarádů, ale z myšlenek mě probudí ženský hlas.
"Zlato, proč jsi tam tak dlouho? Kdo nás obtěžuje?"
Nemůžu tomu uvěřit. Okamžitě mého otce pustím a kouknu se mu do očí. Vidím v nich zmatek. Neví, co má říct. To jsme tři.
"Z-zlato?" zopakuje máma těkavým hlasem.
"Není to tak, jak to vypadá..," začne můj otec.
"Já myslím, že to je přesně tak, jak to vypadá." Chytnu mámu za ruku a jdeme směrem k hotelu, který se nachází blízko domu, kde jsme dnes měly s mámou přespat. Rozhodly jsme se tedy, že tam jednu noc přespíme a potom poletíme zpátky do Toronta.

Ten jeden mizera. Nejenže mi zničil můj víkend v New Yorku, ale taky nechal rozpadnout naši rodinu. Nechtěl za námi jezdit do Kanady a my s mámou jsme si myslely, že je to proto, že nemohl, ale on mohl. Nebyly jsme mu dost dobré, zřejmě. To, že se nám neozýval jsme sváděly na to, že v práci skončil pozdě. A on možná ani do práce nechodil. Místo toho si užíval noci s nějakou cizí ženou, která mu měla nahradit moji mámu.