Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

37. Zítra

Mohl bych podobně popisovat, několik dalších dní, které se nesly ve stále stejném duchu. Žádné pozdvižení v podobě doktorů, pomocných pracovníků, ani samotné ředitelky- pouze dámy s jídlem. Halou se táhlo jen šustění a kvílení bolestí. Mohl bych dopodrobna popsat každý den plný strachu, obav a stresu. Bohužel by to bylo velmi nezáživné.

***

Mohlo uběhnout přibližně pět dní. Během této doby jsem nemluvil s Lišákem ani Verou a pouze málo s Kitties. Nikdo neměl náladu na mluvení. Možná za to mohl i jasný fakt, jaké následky mělo páření. Snad každému došlo jaký byl účel. Dokud vše nebylo potvrzené, cítili jsme se jako na jehlách. Cítil jsem jejich ostré ledové špičky, zabodávající se do mých zad. Jako bych ležel na lůžku z hřebíků. Spánek jsem měl, stále méně pokojný.  

Představa na moje budoucí děti, mě rozrušila natolik až jsem několikrát v těch pár dnech vyvrhl své nedojedené jídlo. Stále zde byla možnost, že nemusím být březí, bohužel jedním z ukazatelů byla zameškaná menstruace. Menzes jsem měl mít těsně před pářením, ještě si vzpomínám jak mě nutili polykat ten malý chemický zázrak. 

Bohužel ani po těchto dnech se opětovně nedostavila, což mě uvnitř přesvědčovalo, že jsem uspěl napoprvé.

I kdyby se mé naděje naplnily, musel bych podstoupit další páření. 

***

Bylo ráno, však v něčem jiné. Hybridi, nosiči, kteří zde žijí mnohem déle- třeba Kitties, byli napjatí jako nikdy předtím. Kitties dokonce vstala dříve než já, pokud tedy spala. Podle nich se dala předpovídat katastrofa. Nevnímala, pouze zamyšleně zírala do dály. 

Nebyla sama, několik na pohled dospělých žen reagovalo podobně- nevnímali scenérii před sebou. Ony jistě věděli něco co já ne, museli mít zažité mnohem horší věci. 

Na vysvětlenou, do pár chvil do haly vešli doktoři, nesli se jako bouře. 

Chodily po dvojicích, vždy jeden z nich držel desky s mnoha papíry. Druhý držel věc, kterou jsem předtím nikdy neviděl, navíc se mu okolo pasu houpala taška, s několika desítkami skleněnými ampulkami s kovovým koncem. Každá ampule měla, stříbrný štítek, připravený na popsání. Vypadalo to jako pistole, však menší a s ostrým hrotem jehly na konci místo hlavně. S výkrojem na horní části, zde byla zasunuta ampulka. V jednoduché stříbrné barvě, s nenápadným nápisem ústavu nad spouští. Stále jsem to bral jako zbraň, jinak se to ani popsat nedalo. 

Dvojice vyzbrojených pracovníků se podle čísel zastavovali u klecí. Zastavovali se zejména u žen, málokdy u mužů. Nevěděl jsem proč, z jakého důvodu nebyli u všech. Zvědavě jsem vykukoval na obě stran, jestli něco zjistím.

"Oni k tobě přijdou." Řekla Kitties zastřeným hlasem. Pomalu se lidé přibližovali i k ní.

"Proč?" Jednoduchá otázka. Chvíle ticha, ze strany Kitties, ve mě vyvolala napětí. 

"Vezmou ti krev, všem nositelům. Udělají testy, podle nich zjistí jestli jsme březí. Nic víc..." Bohužel nevypadala jako by to nic neznamenalo. Výraz měnila rychle jako počasí- balancovala mezi pláčem a křečovitým úsměvem.

Je zvláštní být o krok blíže k zjištění. Mít děti, navíc nedobrovolně je stresující, bylo by i kdybych vše plánoval.