Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

42. Nové objevy

Možná týden jsem čekal na slibovanou procházku. Nebyl bych tak natěšený, kdyby mě netrápily bolesti zad a kloubů. Mohli být způsobené čímkoliv a já doufal že trocha pohybu to spraví. Možná jsem jen znovu nechtěl k doktorce.  

Myšlenka na cvičení v kleci mě přepadla mnohokrát a to i o noční hodiny. Nakonec to nevypadalo jako špatný nápad. Možná by mi pomohlo od více problému, k březosti se také pojil pocit nafouknutí- jako bych okolo pasu měl nafukovací pomocný kruh.   

V kleci byla nuda, nikdo a nic co by mě zabavilo. Vše co bych rád podnikl mi bylo zákázáno, pouze moje mysl běžela na plné obrátky, bohužel bez fantazie. 

Po dlouhém přemýšlení v denních hodinách jsem se po večerce rozhodl zkusit některé figury, co jsem zahládl u více hybridů i lidí. Nevím na jaké části těla jsou zaměřeny, ani k čemu přispívají, já však přivítám cokoli.

***

Spal jsem především přes den, což u mě není neobvyklé, však všechnu energii jsem si šetřil na večer. Abych neusnul jako obvykle při večerce, aby se mé plány mohli uskutečnit.  

Pouze jsem musel dávat pozor na hlídače. Je zde nový mladší hlídač, který dodržuje všechny kontroly. Správně by měl hlídač každou hodinu namátkově zkontrolovat několik hybridů- především nováčky nebo problémové kusy. Mnoho starších zaměstnanců, se neukáže celou noc a pouze spí na židly u vchodových dveří. Naštěstí řinčení klíčů a težké pracovní boty byli slyšet v tichu noci přes celou halu a tak jsem si mohl být jistý že ho uslyším.  

Už bylo dávno po večerce a hlasité chrápání mnoha hybridů mě ujistilo, že nemusím očekávat nevítané obecenstvo. I přes stálou mírnou nechuť mě bolest pulzující křížem přesvědčila k prvnímu pokusu. 

Nevěděl jsem co dělám, jestli vše dělám správně ale byl v tom jistý druh zábavy- především objevovat svoje limity. 

Odhrnul jsem deku stranou a při stejné poloze v leže jsem pouze zvedl nohu přímo vzhůru. Propnul jsem všechny ztuhlé šlachy a svaly. Různě jsem s ní kýval a po chvíli i cítil nepříjemné pnutí svalů. Nohy jsem prohodil a takhle se protahoval několik minut. Cítil jsem pálení stehenních svalů a lýtek. Nohy jsem ve vzduchu křížil a různě ohýbal. Byl jsem opravdu pružný, především proto že jsem hybrid, však mohl bych být mnohem více. 

Poté jsem se zvedl do sedu a hlavu si pozvolna položil na kolena. Díky bolesti v kříži jsem postupoval opatrně a vnímal bolest, svaly a příjemný pocit protažení po dlouhé době. Nakonec jsem byl schopný položit hlavu až ke studené zemi. Pukání v jednotlivých obratlích se jemně rozlehlo tichem. 

Příjemný i bolestivý pocit najednou, mě nutil tiše a slastně vydechnout. 

Protáhl jsem i ruce, především v ramenou. Snažil jsem se sedět vzpřímeně, s rameny narovnanými- cítil jsem značnou bolest v kříži a v, po letech vybudovaném, hrbu. 

V dalším cviku mě vyrušil zvuk řinčících klíčů a světlo z baterky blížící se k mé kleci. Ze sedu jsem si rychle lehl a přetáhl si přes hlavu deku. Přes deku jsem mohl vidět na mě mířící světlo. Naštěstí světlo i zvuk těžkých bot rychle zmizeli z mého dosahu. 

Po několika minutách, kdy dozorcova pochůzka jistě skončila, jsem deku odhodil a přemýšlel co budu dělat dál. Snad jsem si pro-křupal dostatek kloubů a protáhl svaly. 

Často jsem viděl jak jiní velice urostlý hybridi dělají cvik "klik". Nepřipadalo mi to nijak složité, pouze se narovnaní v zádech zvedáte na rukou. Sice vím že nemám sílu v pažích- ale když jsem hubený a lehký neměl by být problém se zvednout, tedy podle mé logiky. Na narovnaných rukách, rovný v zádech jsem už cítil mnoho svalů. Především střed těla, který se děsivě třásl- nad tíhou vlastního těla, které neunesl. Dokázal jsem jít blíže k zemi jen o pár centimetrů, ale nazpět nahoru to trvalo déle. Tento cvik byl okamžitě zamítnut, když jsem dopadl obličejem k zemi, především na ulomený tesák který začal opět trochu bolet. 

Se slzami na krajíčku, především z vlastní neschopnosti a blbosti jsem přemýšlel jestli je vůbec něco co dokážu. Jistě jsem jen byl přecitlivělý a také unavený, protože jsem nebyl zvyklý být vzhůru v tuto hodinu i přes nadmíru spánku.

Zaklepal jsem hlavou, abych vytěsnil všechny zlé myšlenky. Poslední jiskřička naděje tohoto večera mě donutila to naposledy zkusit. Spíše jiný cvik, abych neskončil stejně. Byl jsem dost líný se zvedat ze země, tak jsem zkusil na pohled jednoduchý cvik, především kvůli tomu že se prováděl na zemi. V poloze v leže na zádech jsem pokrčil nohy a dal si ruce za hlavu- kopíroval jsem počínání jiného hybrida, nebyl jsem si jistý co vlastně dělám. Kupodivu jsem cítil větší motivaci se snažit než předtím, sám nevím proč. 

S hlubokým nádechem jsem se pomalu poprvé odlepil rameny od země. Ani jsem snad nebyl překvapený, že je tento cvik také namáhavější, než se zdá u druhých. I když jsem cítil jemně bolestivé brnění v oblasti břicha chtěl jsem mermomocí udělat ještě pár zvedů. 

Až po třetím provedení jsem ucítil něco jako malou křeč v podbřišku. Byla slabá, ale dlouhá. Zhluboka jsem oddechoval a schoulil se do polohy plodu, zatím to vždy pomáhalo. Svalený na boku, unavený z bolesti a nezvyklé aktivity se mi klížily oči. Možná bych i usnul nebýt ostrého bílého světla mířícího přímo na mě. 

Nejprve mě napadlo jak jsem mohl dozorcovi kroky přeslechnout. Po chvíli, kdy už jsem neměl před obličejem bílé skvrny, jsem si všiml že na opasku mu nevisí svazek klíčů a jeho pracovní boty nahradily gumové (jistě pohodlnější) díraté boty. Koukám že nedodržuje všechny zásady. 

"Co se tu děje?" Zeptal po chvíli ticha, kdy jsem nedokázal ani pohnout prstem. Možná se mi to zdálo, však jeho hlas byl hrubý, naštvaný a jemně chraplavý. 

"Já- Já... hm." V tu chvíli jsem neměl problém vyslovit větu, nýbrž ji vymyslet. Nad rozzlobeným tónem jsem otřásl a odtáhl dál od mříží. Nad mou vyděšenou reakcí se dozorce podivil, náhle zjihnul a mohl jsem cítit pach lítosti, něco jako těžká zem po dešti a já nemám rád pach po dešti. To jsem tolik politování hodný? 

"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat! Jen kolegové říkali že si tu musím budovat respekt a ty jsi byl první hybrid, na kterého jsem promluvil. Bál jsem se že tě něco bolí a tak... jsem tady." Najednou jako by to byl jiný člověk. Ta přetvářka předtím mu ani neseděla. Rysy jeho obličeje nejsou zlé, intuice. Nervózně se škrábal na zátylku, očima běhal po celé mé kleci a občas zbloudil i ke mě. 

Úplně bych zapomněl že je zde první den. Musel být pořád trochu zmatený, bůh-ví co všechno o hybridech věděl. 

"Do- dobrý." Koktání, které skoro vymizelo se náhle vrátilo.

"Ode dneška budu mít většinu nočních služeb. Kdyby něco stačí zakřičet, vždyť je to moje práce. A ještě jednou promiň že jsem byl hrubý." Trochu nervózně se ošil a šoupavým krokem mířil zpět ke dveřím.

Kdybych nebyl tak unavený jistě bych se nad vším co se stalo zamyslel, například proč byl tak nervózní, všechny posunky, nervózní zaškubání koutků. Bohužel, mě ospalost donutila doplazit se k peřinkám a zabalit se jako larva motýla.

1170 slov

Hejtujte, komentujte a čus 

Kloubek