Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

14. Bolest 2/2

Ještě chviličku mi prohmatávala břicho a ujišťovala se o své domněnce.

„Takže, bolest cítíš pouze v okruhu podbřišku a lehce na bocích, správně?" Při mluvení si zapisovala cosi do desek.

„A bolelo tě to i v předešlých dnech?"

„Hmm." Zabručel jsem kladně. Poté co ruce konečně dala, pryč z mého bříška jsem si tričko upravil, v hlavě mi stále probíhala myšlenka jak se co nejrychleji zakrýt.

„Sebi jistě si pamatuješ minulé vyšetření, při kterém jsem tě díky tvému chování musela uspat." Při vzpomínce na minulé vyšetření ve mně hrklo. Nasucho jsem polkl a cítil, jak se mi na rukou dělá husí kůže.

„Bohužel to samé vyšetření je potřeba provést i teď. Mám silné podezření, že všechna bolest, na kterou si 's stěžoval, byla příznak nadcházející periody a protože si hybrid byla tak silná... rozumíš mi?" Automaticky jsem povytáhl jedno obočí výše a nasadil překvapený výraz. Chápal jsem, co tím chtěla sdělit, o tomto jsme byli informováni, jak vše probíhá, ale na moment kdy se to doopravdy stane, jsem připravený nebyl.

Pro každého hybrida chovaného na chov a plození dalších jedinců je to dost důležitý moment, který všechno odstartuje.

„Dám ti na výběr, buď budeš tentokrát doopravdy hodnej, nebo tě mám uspat rovnou? Co si vybereš?" Odložila desky a s vážným ve tváři čekala na odpověď.

Usilovně jsem přemýšlel, jestli to risku a zkusím bez postihu přečkat ono vyšetření, jenže možnost s uspáním má také své plusy. Bohužel s mojí fobií z jehel by jsme moc daleko nedošli a mohlo y to skončit jako minule.

„Budu ho- hodný!" Snažil jsem se znít méně jako polekaná čivava a více odhodlaně než jsem doopravdy byl. V zákoutí mysli mi stále ležela myšlenka nějak se z toho vyvléknout- problém byl, že jsem nevěděl jak.

„Opravdu? Jak chceš, kdyby sis to rozmyslel, řekni." Kéž bych mohl, až příliš jsem se bál injekce. „Musím tě tedy požádat, aby sis sedl do toho křesla." Ukázala na to obludné křeslo, které mě minule vytočilo k šílenství, držel jsem se, abych nezačal znova šílet. Jen skutečnost že jsem skoro nahý a někdo pro mě skoro cizí mi má sahat na místa kam jsem si nikdy nesáhl ani já sám, mě silně znepokojovala.

Poté co jsem seskočil z lehátka- a doktorka ihned vyměnila igelitový potah, zašpiněný mnou za čistý- jsem cupital ke křeslu, snažil jsem se nevnímat a zároveň potlačit ten pud utéct nebo se bránit. Nohy mě studily od studené země. V momentě kdy už jsem stál u křesla připraven vyřešit, jak se zachází s těmi divnými držátky- se v otevřených dveřích objevil dozorce s hromádkou nového oblečení.

„Neobtěžoval tě zlato?" Na konci věty se na mě podíval a vrhl zamračený pohled, samozřejmě nezapomněl dát silný důraz na slovo 'zlato'. Jako kdyby si tím dokazoval, že je jen jeho.

„Byl hodný a dokonce se nechá v klidu vyšetřit bez léků." S úsměvem pomalu přecházela ke mně. Já už seděl v křesle jako normálně, ale nechápal jsem, k čemu jsou ty divná velká opěrátka- dokonce i sedátko mělo takový divný tvar. Stejně byla, zkonstruovaná tak zvláštně že se o ně nedalo opřít.

„Dobře hoď si nohy nahoru a posuň se zadkem trošku dolu." Diktovala mi mezitímco si brala nové rukavice.

„Kam?" Zeptal jsem se jednoduše. Díval jsem se převážně na zvláštní opěrátka, která vypadala, jako jediná že by se dali použít, jak doktorka chtěla.

Než jsem se nadál, už u mě stál dozorce David a zvedal mi nohy do držáků- nakonec jsem odhadoval správně jejich účel.

„Dě- děkuju!" Vykoktal jsem tiše směrem k dozorci, ale musím říct, že bych to nakonec udělal sám, určitě by mě to napadlo. David si posměšně odfrkl.

S již novými a čistými rukavicemi si doktorka sedla na nízkou stoličku přičemž při dosedu měla tvář přibližně ve výši mého rozkroku. Už jen tento fakt přinutil, mé srdce zběsile bít. Jakoby nestačilo, že musím být od pasu dolu nahý a mít nohy zasazené v kuriózních držácích. Ani dozorce mi to nezlehčoval. Přeskakoval pohledem mezi mými odhalenými partiemi a místností.

„Teď se nelekni, trochu tě očistím vlhčenými ubrousky." Bez čekání mě chladivými až studenými vlhkými ubrousky začala utírat místa špinavá od už zaschlé krve, utřela mě VŠUDE, kde bylo potřeba. Nad divným pocitem jsem se musel neustále ošívat. Mezi dvěma prsty jemně držela můj penis tak aby mě mohla otřít. Špinavé ubrousky vyhodila do koše blízko křesla.

Cítil jsem se tak moc poníženě, motala se mi hlava. Zatínal jsem drápy do světle modrého potahu. Takovéto situace pro mě byli neskutečně stresující.

****

Dozorce už mě unaveného a podrážděného odváděl do klece.

Při vyšetření jsem málem ztratil nervy, ne kvůli samotnému vyšetření nebo doktorce- kvůli dozorci, který stále vtipkoval na můj účet, prohlížel si každý můj záhyb a přitom si Kláru hlídal jako oko v hlavě. Klára se ho snažila krotit, ale jeho drzost neznala mezí- dokonce když si Klára musela dojít do skřínky pro určitý nástroj a byla k nám otočená zády, sáhl mi na stehno a rychle po něm přejel až k mému podbřišku. Já přitom vypískl a on se pouze smál a propaloval mě pohledem.

Nechci vám vyprávět o celém vyšetření, bylo mi silně nepříjemné nechat na sebe takto sahat a jsem zaručený, že příště pokud u toho bude přítomen i pan dozorce nebudu tak klidný. Byl jsem z toho všeho psychicky vysílený, velmi lehce se dokážu vystresovat a to je moje velké mínus. A jako malý bonus jsem si mohl vybrat, jaké hygienické potřeby chci používat- jestli vložky nebo tampóny. Poté co mi podrobně vysvětlila, jak se obě věci používají, jsem rozhodně volil vložky.

Pomalu ale jistě mi docházelo, že právě tato skutečnost, že jsem začal menstruovat, započne to pravé peklo- od této doby jsem plodný a tudíž pro ústav další postavička ve hře, konečně jim jsem pro ně užitečný.

Když jsme s Davidem byli už u mé klece, ihned jsem si všiml nových čistých dek srovnaných v rohu do komínku. Celá klec byla vyčištěná a slabě páchla po chemických prostředcích. David mě bez řečí hodil zpátky do klece a odešel. Když jsem se rozhlédl, všiml jsem si tácku s obědem, bohužel již studeným obědem.

„Tak co Sebi? Jsi v pořádku?" Vybafla na mě mezi mřížemi Siamčina blonďatá palice. Leknutím jsem nadskočil a podíval se na ní zlým pohledem.

„Jo." Odpověděl jsem suše a odvrátil od ní zrak. Vím, že ke mně byla hodná a jen se snaží být milá, ale já nemám vůbec náladu- Byl jsem unavený a trochu náladový, neměl jsem náladu na nikoho ani na stále se usmívající se Siamku.

„Co je? Já se jen zeptala, zajímá mě jak ti je." Ze začátku zněla naštvaně, ale postupně šlo poznat, jak jí má slova zamrzela.

„Je mi do-dobře..." Podíval jsem se na ní po očku.

„To je dobře!" Pousmál jsem se, když jsem viděl, jak se hned rozveselila.

1125 slov

Hejtujte, komentujte a čus

Kloubek