Příběh se odehrává ve 21. a 22. století, kdy vědci ve svých laboratořích dokázali vytvořit prvního zvířecího hybrida. Zkřížením zvířecích a lidských buněk docílili člověka se zvířecími vlastnostmi i částmi těla. K účelům množení, vytváření nových ex...
Minule jsi mohl/a číst ( teda pokud si četl/a... ):
_________
"Prý tu je- je zu-zubař." Už jsem si myslel že se otočí a odkráčí zpět na svůj vysezený důlek v polstrované židli.
"Pff... nečekaně. " Odemkl moji klec příslušným klíčem. Chytl mě za ruce a táhl svižným krokem z místnosti, přes chodby k bílím dveřím nadepsané 'MDDr. Vavřinec Šplíchal' .
_________
Divné jméno...
Dozorce zaklepal na dveře, ty se otevřeli po pár chvílích. Celá místnost byla sladěná do zeleno-bílé barvy, působila mnohem klidněji a příjemněji, i když každý věděl jakým účelům slouží. I když tento příjemný pocit ihned vytlačil pach typický pro ordinaci, něco podobného jako u Kláry.
Po vstupu do ordinace se na sebe dozorce s doktorek usmáli, když však došlo na mě hlídač se značně napjal. Cítil jsem jak na stisku rukou tak ve vzduchu.
"Dobrý den, jmenuji Vavřinec Šplíchal, všichni mi říkají Váňa. Budeme si tykat." Jeho hlas zněl opravdu vesele - i když trochu upištěně-, celou dobu se na mě usmíval bílím úsměvem. Jemným mávnutím ruky mě pozval ke křeslu, mé ruce však stále držel v pevném stisku dozorce.
S výrazným pocitem nechtění pustil mé ruce, došel jsem ke křeslu, velice neohrabaně se vyhrabal na sedadlo. Nemám rád cizí lidi, a především lidi v býlích pláštích - což je pochopitelné- bolest však stále připomínala nutnost jeho návštěvy.
Přesunul jsem ruce k hrudníku a promnul si zápěstí, dělal jsem to asi vždy při převádí dozorci, drželi mé ruce zbytečně silně.
"Michaeli, prosím připoutej ho ale neutahuj to moc ať nemá modřiny." Jemně se pousmál, otočil se a začal si připravovat nářadí na tác, který byl připevněný na pohyblivém kloubu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Každou chvílí se mi podbřišek více a více stahoval nervozitou. Koženými řemínky byli mé ruce připoutány k opěradlům a kotníky ke spodní části prostoru na nohy.
Byl jsem mírně vzrušený z toho těsného pocitu okolo zápěstí. Dozorce se zlomyslně pousmál a poté se otočil na doktora. Už jsem musel z té bolesti blouznit, z takových věcí bych jako obvykle šílel a možná se i nechal ovládnout svým zvířetem- nyní jsem byl klidný i rozdivočelý zároveň. Vzpomněl jsem si na dnešní přednášku, na to že období páření na nás má velký vliv.
