Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

29. První pnutí

Rukami mě přišpendlil ke zdi, obě zápěstí mi držel nad hlavou. Křečovitě držel mé ruce, naklonil se nade mě. Oči měl plné zloby a ani jeho vůně nebyla přívětivá. 

"Ty seš vážně úchyl co?" Díval se mi zpříma do očí, nevím co byl jeho cíl ale dokázal mě s jistotou hodně vyděsit. Měl jsem nutkání si kleknout a podvolit se, byl by moje Alfa ve smečce. 

"Nejsem tak blbej jak jsi sis' myslel, já viděl jak se na něj díváš!" S překvapením jsem si prohlížel jeho žilku nabíhající mu na čele. Ano, díval jsem se na pana zubaře, ale pouze očima plných strachu. 

"On je můj! A nesnáším když ho učumuje někdo jinej, to můžu jen já!" Zakřičel hlasitě přímo u mého ouška. Ruce mi tiskl tak silně že jsem přestával cítit konečky prstů. Cítil jsem bodavou bolest hlavy. Zapomněl zmínit že je i neuvěřitelně žárliví, asi jsem ohluchl...

Pustil mé zápěstí a já padl na kolena. Bohužel nyní byli moje zvířecí smysli jen na škodu, lepší sluch, bystrý zrak, poznání rozpoložení to vše mi teď jen dělalo hůře. 

"Jdeme!" Zavrčel, za citlivou kůži na zátylku mě odtáhl až ke dveřím od haly kde už nějaký ten měsíc nuceně bydlel. 

Naštvaně zabouchal na dveře, mezitím jsem se snažil vykroutit ze sevření jeho pěsti. Ne kvůli útěku, ale zátylek mě už nesnesitelně bolel, přičemž my bolest vystřelovala částečně do páteře.

Doslova mě hodil do náruče dozorcovi, který držel hlídku v hale.

"Ukliď ho do cely, ať mi co nejrychleji zmizí z očí." Prskl na dozorce hledíc na mě. Sklopil jsem pohled k mým nohám na kterých byli pouze ponožky, které už po tak krátké době zdobilo několik děr na patě. Mluvil o mě jako o smetí, určitě to tak i myslel. 

Dveře se zavírali, žárlivým pohledem mi vypaloval díru do hlavy. Cítil jsem tu zlost kterou vyřazoval, dokonce nenávist.

Igor mě jemně šťouchl do zad abych se rozpohyboval, mířily jsme k mé kleci. Tu otevřel a nechal mě do ní v klidu vejít. Nevím kolik bylo hodin ale můj žaludek byl připraven na oběd.

Upřímně tyhle situace jsem nesnášel, všude hrobové ticho, nikdo z blízkých sousedů nebyl naladěn k rozhovoru- většinou ani nebyli vzhůru. Jediné věci které mě zajímali byli- kdy se podává jídlo a odkud se neustále line ta zvláštní vůně a ne jen jedna. Zesilovala, čím více se jich míchali, byli dráždivější.

Sic i na předešlém oddělení se vždy jednou za čas rozléhali podobné lákavé vůně, byli neurčité jako by jim něco chybělo. Zde byli i sladké a přitažlivé, ale i štiplavé a nepříjemné. Dnes bych ro dokázal přirovnat k situaci kdy stojíte v plném MHD- zjistíte že ne každý se cítí, nebo zná deodorant. 

Bylo mi to trapné, ale... Lišák neměl tu nejhorší vůni. Voněl jako jablka a něco co jsem nepoznal, i přesto ze všech v mé blízkosti voněl nejlépe- jemně, ale krásně.    

Nevím co mě k tomu vůbec vedlo, ale během chvíle jsem ocitl natisklý na mřížích mezi mnou a Lišákem. "Li- Lišáku... " Pomalu s unavenýma očima na mě otočil hlavu. "Hmm?" Upřímně, ani jsem v první chvíli nevěděl proč to dělám a co jsem chtěl říct. Proto jsem řekl to první co mě napadlo- "Hezky voníš... tak sladce." - Jak geniální.  

"No... děkuju." S neurčitým výrazem mi odpoví, jsem rád mi jenom odpověděl i když takhle. Byl jsem smutný, že mi neřekl to samé, pouhé poděkování a ještě tak nejisté, bylo to trapné. 

"Promiň, nevím co mám říct." Nyní se mi díval zpříma do očí, z pozice polo-lehu si sednul, občas na prázdno otevřel pusu- některá slova mu asi nepřišla ta pravá. Opět zavládlo ticho, trapné ticho. 

"Taky nevoníš špatně." Se sklopeným pohledem po chvíli pronesl. Stačila tato slova by odehnal část mé nervozity z ponížení a špatných myšlenek. 

Díval jsem se na něj jako opařený, divil jsem se ještě více poté co se táhlým pohybem dostal blíže. Sedl si ani ne 20 centimetrů ode mne. Ruku protáhl mezi mřížemi, položil ji na mé stehno. Nic víc nedělal. "Víš, voníš lépe než kdokoli okolo, jako hořká čokoláda, heřmánek a občas jako... hmm jako čerstvě natrhané kvítí.Tak intenzivně, krásně." Měkkým, snad i lásky- plným pohledem mi hleděl do očí, možná se to zdálo pouze mě, ale nyní bych mu uvěřil vše. Mezi námi se nahmatatelně zhušťovala atmosféra, rukou pomalu hladil mé stehno. 

"Ty- ty voníš jako jablka, úplně k na- nakousnutí." Když jsem přehlídl mé koktání, které kazilo celou atmosféru, neuvědomoval jsem si jak hloupě má slova musela znít. Normálně bych nic takového neříkal, ale nyní jsem cítil to krásně napětí mezi námi, přičemž on o mě mluvil tak poeticky. Ruku pomalými tahy přesouval z mého stehna na mé ruce, stále mě hladil a uklidňoval. 

Vnímal jsem to pouze okrajově, protože Lišákovi oči mě úplně uhranuli, postupně mým tělem prostupoval pocit rozkoše, napětí. Tyto pocity se v malém množství usazovali v mém rozkrok. Nevím jak mě to napadlo, pomalými náznaky pohledy jsem upozorňoval na své pnutí. Slova stačila, vlastně už nebylo co říct, věděli jsme že z tohoto nic vzejít nemůže ale ten pocit nás unesl. Mě až tak že jsem, s neustálým očním kontaktem, pomalu ale jistě přesouval jeho ruku na mé tepláky. Nevím co jsem vlastně chtěl ale nejednal jsem dle svého rozumu, pouze podle pudu.

Ihned co se Lišákova ruka ocitla na mém rozkroku, pouze lehce vzrušeném jsme se oba probudily.

Lišák ucukl rukou k sobě a poskočil ode mě. Já překvapen sám sebou pociťoval slzy deroucí se z mých očí, však zůstaly na okraji víčka. Ani jeden jsme nevěděli jak začít, spíše to bylo o tom kdo začne. "Pro- promiň, já- já..." Chtěl jsem říct jaký jsem blbec, jak moc se omlouvám ale nešlo to.  

"Dobrý, chápu to. Oba jsem se nechali unést." Nevím kdo z nás vypadal vyděšeněji. 

"Stejně by se nic stát nemohlo, oni nás hlídají." 

"Za to mů- může to období, které  přichází, neovládám se. Promiň." To bylo poslední co jsem od něj za celý zbytek dne slyšel, a vlastně mi to ani nevadilo. Sám jsem nechtěl mluvit, nebylo o čem měl pravdu.  

Z části to nebyla naše chyba, ale těch zvířat uvnitř nás. 

Jak se vám líbí změny?

1023 slov

Hejtujete, komentujte a čus

Kloubek