Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

8. Problémy s ufňukaným dozorcem...

..

Maso už jsem neměl docela dlouho. Nejčastěji jsme dostávali ovoce, zeleninu, polévky, občas nějaký hodně malý dezert bez cukru- prostě na nás nešetřily.

Dámy s jídlem všechno jídlo rozdali a odešli z místnosti, každý hybrid měl v kleci tácek s jídlem. Siamka měla tácek, s číslem své klece, s mnohem větší porcí. Lišák, měl též na tácku číslo a místo masa měl více rýže. Kitties, naproti mé kleci, měla to samé co já. Já a Kitties jsme neměli, na táccích čísla měli, jsme stejnou porci a složení.

Měl jsem celkem velký hlad, ale dlouhé roky jsem si zvykal na malé příděly jídla. Můj žaludek nebyl zvyklí na příjem tolika jídla najednou. Rýže byla sama o sobě pro mě dost sytá a dokázala mi zaplnit žaludek. Potřeboval jsem chvíli, aby mi spořádaná malá porce slehla a mezitím jsem sousta zapíjel malými doušky vody v kohoutku. Masa jsem se skoro ani nedotkl, každé jeho sousto se mi v žaludku měnilo na kámen.

Hybridi okolo už dojedli a prázdné tácky odkládali na kraje klecí, jen já se pral se svou porcí.

"Ty nemáš hlad?" Zeptala se mě tiše Siamka.

"Ma- mám, ale je toho m- moc." Odpověděl jsem namáhavě. Pobolívalo mě bříško.

"Moc? Vždyť máš tu nejmenší porci co dávají! Já bych se z toho, co si dostal, vůbec nenajedla!" Rozkřikla se rozhořčeně a dramaticky se chytla za břicho.

"Pro- promiň..." Já vážně nevěděl, co jí na to mám říkat. Prostě za to nemůžu a myslím že jí do mých věcí nic není.

"To se nemusíš omlouvat jen mě to překvapilo. To víš, já musím hodně jíst, aby můj drobek, nebo drobkové, měli hodně síly a rychle rostli." Oběma rukama si opatrně hladila velké bříško. Při pohledu na její těhotenské břicho jsem se, cítil zvláštně, ale zároveň tak příjemně. 

Taky jednou určitě budu těhotný, budu též mít velké bříško. Rukama jsem sjel k mému chudému propadlému břichu. Vůbec si neumím představit, jak budu vypadat a jaký to bude pocit nosit v sobě další živé bytosti.

Po přibližně 15 minutách jsem do sebe nacpal zbytek oběda, který skoro poprvé měl nějakou chuť. Hned potom co jsem odložil již prázdný tácek na kraj klece, se opět se zaskřípáním, otevřeli kovové dveře. Do prostorné místnosti opět vešli stejné ženy. Rozutekli se mezi řady a sbírali prázdné tácky, sbírali i ty, na kterých byli zbytky. Bylo jim jedno jestli někdo na oběd ani nesáhl, hlavně že sebraly všechny tácky a udělali svou práci. Vypadali jako motorové myši.

Zbytek dne jsme až do večera měli volno. V místnosti bylo ticho, občas zaznělo jen nějaké zakašlání či zasýpání. Už od rána mě bolelo břicho, podbřišek a trochu zlobili intimnější partie... ale nemohl jsem si jen tak sáhnout do kalhot, když okolo mě bylo několik hybridů, kteří na mě měli perfektní výhled. Mohl bych jít za závěs, ale pořád by to bylo divné- ten pocit že vím, že tam jsou, mě dokázal také znepokojit. Otočil jsem se k Siamce, měli jsme mezi sebou pár mříží, přes které jsem na ni dosáhl, a zatahal ji za lem tílka. Otočila se na mě s tázavým pohledem.