Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

38. Dnes

Zítra... ze slova zítra se stalo dnes. Bylo opět ráno, celý včerejší den jsem ležel a přemýšlel, stejně jako dnes. Většinou mě obklopovala depresivní a smutná vůně.  Ještě mnoho dní jsem cítil zvláštní pocity jak uvnitř tak na pokožce.

Noc byla rušná, ne díky hluku v hale- díky mým myšlenkám. Ulehl jsem, zavřel oči a stále viděl obraz z mého snu. Pouze jeden útržek, chvíle kdy mé oči byly jediné lidské. Myšlenka na děti rozbouřila můj žaludek. Jak může mít dítě, další dítě? 

Už to byl týden od páření, konečně jsem se cítil lépe. Doteky jakoby konečně odezněli, necítil jsem mravenčení na těle. Jako by mi smysli chtěli připomenout co se dělo. Možná i naštěstí pro mě jsem háral pouze jeden den. Další den háralo velmi málo hybridů, však halou se stále do nočních hodin ozývaly nářky a steny. 

Bylo něco málo po vydatné snídani. Stále jsem postrádal hodiny, které by možná jen prodlužovali můj den. Nevědomí mě užíralo zevnitř. I když jsem na 90% byl jistý jaké zprávy budou, slyšet ověřené výsledky bude vždy překvapivé. Už jen fakt, že jsem neháral i druhý den, dost napověděl. 

***

Čekání se protáhlo až do oběda. První do haly přišly dámy s jídlem, po jejich odchodu, je nahradilo pouze několik pomocníků. Bylo jasné, že tato skupina nepřináší nic lepšího, než oběd, který již chladl v mé kleci. Ruch v hale stoupl o sto procent. Najednou mě přešel hlad, ne jediného.  

Každý z pomocníků držel tlusté desky. Seskupily se v blízkosti dveří, nejstarší muž stál v popředí před všemi a agresivně gestikuloval rukami, do všech stran. Nepostřehl jsem co všechny ty zběsilé pohyby měli znamenat. Jednou dokonce ruku s deskami vyšvihl co nejvýše nad hlavu, ukázal tak desky všem, i těm vzadu. Zmatení a napěti stoupalo.

Po mnoha minutách a dlouhém čekání se s jednotným kývnutím rozešli do uliček. Nejstarší muž, a jistě i vůdce smečky, odešel z haly a nechal ostatní pracovat. Zastavovali se snad u všech. Jako by oplodňovači potřebovali vědět jak oni dopadli. Do jedné uličky vyšli dva pracovníci, každý k jedné řadě. neposlouchal jsem výsledky ostatních, ani Vercii. Byl jsem příliš vyděšený nad sebou, však na 99% jsem věděl co mi řekne slečna. 

Přistoupila k mé kleci, pečlivě zkontrolovala jestli čísla na mé kartě sedí s těmi v jejích záznamech. Pohledem projela moji postavu, chvějící se nedočkavostí po vědění. "Pro kontrolu se musím zeptat. Byl jste v době páření zařazen do skupiny nositelů i oplodňovačů?" Stupidní otázka. 

"Ano... tak?" Nedočkavě se zeptám. Hluboký nádech, výdech. Napětí se hromadí.

"Gratuluji, dle testů krve, jste úspěšně zabřezl." Pocit štěstí, bezmoci, smutku, mateřského naplnění pulzovali vláčným tělem. Kdybych stál, jistě by se mi podlomila kolena- která  se i nyní třásla. Než jsem se nadál na tváři mi hrál cukavý úsměv. Z části hraný, pro mé vlastní potěšení. 

"Bohužel, podle výsledků, vaše partnerka JCH70 nezabřezla." Koutky se mi nad šokem svěsily. Vlastně jsem rád, i když představa více mých dětí je úsměvná. 

"Kontrola ultrazvukem bude provedena v 2 měsíci těhotenství, pak následují pravidelné kontroly. Prozatím to je vše." Skoro jsem neposlouchal. To už nebylo podstatné, vše důležité řekla. 

Spíše překvapený než smutný ulehnu do peřin, však nemohu zamhouřit oči. Neustále se mi vrací zjev ze snu, nyní je mnohem živější. Jako by potvrzení myšlenky vdechnul život mé představě. 

"Takže... jsi těhotný? Gratuluju." Se značným smutkem v hlase, mě z přemýšlení vytrhne Lišák.

"Nemyslím že je k čemu gratulovat. Dopadnou jako já." Však nad představou dvou malých uzlíčků v náručí se usměji. Krutá realita se ozve při dokončení iluze- kdy mi jsou děti vyjmuty z náruče a za dvířky na mě čeká další nadržený samec. 

"Pravda.... ale i přesto jsou děti požehnání. Všechny jsou krásný, především ty co jsou tvoje." Poprvé jsem mohl vidět slzu stékající po Lišákově bledé tváři. Byla jediná, ale silná, nesoucí příliš bolesti. 

"Jo, máš pravdu. Budou krásní, zdraví a moje. Co chtít víc." Nad nenadálou radostí v mém hlase se nepozastavím pouze já. Lišák otevře oči do široka,

"Co chtít víc? Svobodu, pořádný život, rodinu, volnost- jít se projít kdy se mi bude chtít, jídlo po kterém přibereme a nebudeme jen umírat. Chtěl bych žít, po boku milované osoby. Mít děti a chodit do práce jako člověk." S pohledem upřeným na mne, pronáší svá přání. 

Co když myslel mě? Chtěl bych být jeho vysněným partnerem. Na první pohled je Lišák nedobytný, odměřený. Po nahlédnutí za hradby vím že je to maska, aby se nezbláznil z hrubosti prostředí. V jeho slovech je mnoho pravdy, tohle všechno bych chtěl. Však kdo mi to dopřeje? Nemohu jen tak odkráčet do západu slunce s člověkem co se o mě bude starat. Pokud odtud odejdu jedině v odpadní šachtou.  

Nemám slov, nevím co odpovědět. Pod náporem emocí se Lišák dokáže rozmluvit. Co já se stále příliš držím.

"A co ty? Měl jsi úspěch?" Podivnější otázku jsem v životě neměl.

"Měl... bohužel, bohudík měl." Nerozhodnost byla málokdy viděná emoce v jeho tváři. Specifické nakrčení obočí, vrásky a zuby okusující ret se mi vryly do paměti. 

Dál ani jeden nechtěl mluvit, do noci daleko, spánek v nedohlednu a myšlenky měli mnoho prostoru.

***

Večeře byla za námi, tácky odneseny, i když jsme nedojedli a nuda nás mohla užírat od znova. Měl jsem čas uvažovat, to jediné teď byla má 'zábava'. Myslel jsem na nadcházející období co přijde, doufaje ze potíží.

"Hmm, Lišák-" Byl jsem zaražen, samotným jmenovcem. 

"Ne, říkej mi Renard, prosím... To je moje jméno." Překvapeně mu pohlédnu do rozzářených očí. na rtech má jemný úsměv. S jistým pocitem tepla na hrudi mu úsměv opětuji. Krásné jméno, výstižné. 

"Dobře..." Renarde. Chtěl jsem to jméno vyslovit, neodvážil jsem se. Jako bych nyní nebyl hoden. 

"Máš pravdu chci víc." Konečně jsem se odhodlal to říct, své přání. Právě tato věta a proslov, mi v budoucnu pomohla odejít v západu slunce- jak jsem si představoval.

1002 Slov

Hejtujte, komentuje a čus

Kloubek