Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

12. Nový rok

..

Už se blížil konec roku, což jsem poznal podle natěšených úsměvů dozorců a veselého vyprávění o plánech na nějakého „Silvestra". Bylo to již víc jak týden od mých narozenin a přesunutí do jiné skupiny. Docela jsem si zvykl na tichý každodenní šum plynoucí místností a neutuchající hlodání nudy.

I když mi bylo pouhých deset let, připadal jsem si jako starý opelichaný hybrid, který nemá ani sílu vstát. Takový stresující styl života vás zničí mnohem rychleji. Nepřispívalo, ani to že hybridi dospívali a stárly rychleji než lidé. Cítil jsem se po každoranním vstávání rozlámaný a více bolavý.

Občas jsme prohodily se sousedy pár slov, jinak jsme nemohli najít dost výživné téma na větší diskuzi.

Polovinu dne jsem proležel zachumlaný v peřinkách, ale nemohl jsem spát díky pulzující bolesti z podbřišku. Jako prvotní nápad jsem měl opět si postěžovat Siamce, aby zavolala dozorce a ti mě odvedli k doktorce - jenže po rozpomenutí na minulou kontrolu se mi zježili chlupy na zátylku a myšlenku ihned zahnal do kouta.

Den se nesnesitelně táhl a jediný ukazatel času byla právě přicházející večeře. Dámy s jednotně sladěnými uniformami rozdali veškeré tácky s jídlem a odešli stejně rychle, jako přišli. Dokázal jsem sníst pouze polovinu porce, při pomyšlení na zbytek jídla na tácku jsem jen zkřivil koutky a byl rád, že v sobě udržím i to co jsem, jíž snědl. Ne že by jídlo zde nebylo dobré, to bylo. Pouze jsem byl stále navyklý na jiný režim a stažený žaludek neradno přemlouvat. Dámy naštěstí k nesnědeným porcím neměli žádné připomínky a pouze uklidili tácky.

Po několika hodinách trávení a zírání do zdi jsem usoudil, že je ten pravý čas jít spát. Světla v místnosti se do několika minut ztlumila, až skoro vypnula – jak se pravidelně dělo každý večer- a já se uvelebil v peřinkách. Po vypnutí světel se každý utišil.

****

S hlasitou ránou, která mě vzbudila, jsem se vyhoupl do sedu a vyděšeně se rozhlížel po okolí. Do několika vteřin se ozvalo několik ran hned za sebou a já dokázal pouze přitisknout uši k hlavě a se slzami na krajíčku a vyvalenýma očima těkat po místnosti. Zvuk se odrážel od stěn a stále dokola mi zněl v hlavě, jako hlasitá siréna. Jako první v mém okolí reagovala Siamka, která se také vzbudila, bolestně přivírajíc oči. Další ohlušující zvuk musel vzbudit zbytek dosud spících hybridů.

Hlava mi třeštila nad hlasitostí a jedovatostí zvuků, které se odehrávali za zdmi ústavu. Uši jsem měl schované ve vlasech. Chtěl jsem dojít k Siamce a zeptat se jí co se děje, ale každá další rána byla jako blesk z čistého nebe, který mě uzemňovala zpět k zemi.

Minimálně další půlhodinu se ohlušující hluk ozýval v nepravidelných intervalech a různé intenzitě. Ve chvílích ticha jsem měl možnost zaslechnout veselý řehot a oslavy lidí. Zvětšující se bolest hlavy a nastupující migréna mě pomalu a bolestivě doprovázeli k nucenému spánku.

Ostatní hybridi na tom nebyli lépe, všichni jsme museli přečkat noc plnou radostných lidských oslav.

****

Světlo z oken, postavených vysoko až u stropů propouštěli několik prvních neposedných paprsků rána. Bohužel jeden z těchto parsků osvětloval mou celu a dráždil mé zavřené oči. Těžká slepená víčka jsem otevřel a zahleděl se do světla. Až po několika minutách kdy jsem rozmrkal přímé světlo jsem si uvědomil, že migréna a bolest pozvolna ustupovali a už tolik nerozptylovaly moje smysly. Pomalými pohyby jsem se dostal do sedu, deku hodil zpět do kouta a po čtyřech se doplazil k Lišákovi, který byl nyní má volba, protože byl mnohem blíže než Siamka.

"Co- co to bylo?" Nad slušným pozdravením jsem ani nevzdychl, každý zvuk i můj vlastní hlas mi do hlavy vysílal bolestné vibrace.

"Myslíš ten ohňostroj včera? To jen dozorci a další pracovníci slavili Nový rok..." Nechápavě jsem se na něj díval, a přemýšlel nad tím, co znamená ten „ohňostroj". Chápal jsem, že byl Nový rok ale, nevěděl jsem, že lidé oslavují i takovou obyčejnou věc - tedy pro mě obyčejnou.

"Aha..." Řekl jsem si pod nos a pomalu se šouravým krokem dostal až k umyvadlu, kde jsme si studenou vodou omyl obličej, a napil se. Osvěžil jsem se a konečně trochu ulevil těžkým očím.

Po asi hodině, kdy jsem se mi výrazně ulevilo a bolest hlavy skoro vymizela, jsem si ještě popovídal se Siamkou o tom „ohňostroji", celkově o lidských oslavách mnohým podivných svátků, jejich zvycích a mnoho dalších věcí, které mi do teď byli neznámé. Zjistil jsem, že lidé slaví mnoho dalších svátků, mají nespočet nesmyslných zvyků a zlozvyků, dokonce i věří v „Boha" a podobné nadpřirozené bytosti. Lidé jsou složitá stvoření, porozumět jejich smýšlení je těžké, žít s nimi je složité, systém jejich světa je zbytečně náročný a nesmyslný - tolik pravidel, které musí dodržovat a úkolů které je nutno splnit každý den.  

Lituji jich a zároveň jim přeju to utrpení „volného" života. Přeju jim trpět, i když jiným způsobem než my a zároveň je obdivuju, kolik toho dokážou nést na bedrech. Podle toho co mi řekla Siamka, lidé celý život pracují - myslím že to by mohl být ten důvod, proč jsou tak zlý.

V hlavě se mi zmítalo mnoho myšlenek, některé byli tak zmatené že jsem je nezkoušel      

V hlavě se mi zmítalo mnoho myšlenek - o lidech, o nás, systému, který nyní panuje světu a všechny svazuje, do jedné řady, které se musí držet. Nejvíc mě zarážela celá absurdita lidí – měli by být nejvýše v potravním řetězci, ale mně se zdají spoutáni všemi těmi nepsanými i určenými pravidly, povinnostmi, neustálým koloběhem života, který se opakuje a co z toho?Stejně se jednou sami zabijí a vše co tu po nich zbude, vzejde vniveč. Nevím, jak to berou samotní lidé, ale já jako hybrid o světě, který si může prohlédnout jen z mříží nemám, příliš dobré smýšlení. Pokud se najde někdo, kdo tento můj názor změní, budu ho obdivovat.

Tento díl v originále ani nebyl, ale tento nápad se mi zalíbil tak je tu. Sebiho názor je totožný s tím mým... nečekaně... Co si o tom myslíte vy?  

1005 slov

Hejtujte, komentujte a čus

Kloubek