Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

13. Bolest 1/2

Do dalšího den bolest hlavy úplně vymizela a já se zas mohl plně soustředit na neutuchající ticho místnosti. Bohužel stálá nepatrná bolest podbřišku na sebe nenechala opomenout a pravidelně se ozývala.

Stále v polospánku jsem si užíval nenadálého tepla sálajícího z peřin. Pomalu jsem opět upadal do spánku, zvuk pomalu budícího okolí mi mé plány kazil. Když mi došlo, že místnost už nebude více tak tichá jako před několika chvílemi, donutil jsem se pomalu ale jistě vstát. Ihned mě ovanul studený vzduch při odkrytí peřiny.

Nepříjemný vlhký a chladivý pocit na stehnech a mezi nohama mě rychle znepokojil. Pohled jsem rychle sklopil ke svým nohám, přesněji k rozkroku a středně velká krvavá skvrna mě vyděsila tak, že jsem upustil jednu slzičku. Pomalu jsem se rukou dotkl stále nezaschlé krve na stehně a nevěřícně se díval červené otisky na konečcích prstů.

Tmavě karmínová tekutina chvílí hřála ale jak se mi vsakovala do oblečení, začínala nepříjemně studit a lepit se mi na stehna. Ohlédl jsem se na hromadu peřin, neboli místo mého spaní a nepříliš větší skvrna stejné barvy se vyjímala na dekách. Srdce mi začalo bít jako o závod a já přemýšlel co dělat. Cítil jsem se jako bych každou chvíli měl dostat zástavu srdce, jak rychle mi bylo, ruch v hlavě mě nenechal racionálně přemýšlet. Naštěstí Siamku nejspíš upoutal můj zrychlený dech a všimla si mého zmatení.

„Co je Sebi?" Zeptala se tiše Siamka, dívajíc se mi do tváře.

„Já- já nevím!" Řekl jsem se značnou panikou v hlase a pohled stočil do svého klína. Siamka se podívala stejným směrem a s šokovaným nadechnutím si mě jen prohlížela.

„Pa- Pane dozorce!" Siamka se až nepředvídatelně rychle přesunula k mřížím, mezi nimi prostrkovala ruce a mávala, s nimi jako šílená aby dozorce věděl, kam přesně má jít. Samotný křik se rozléhal přes halu a ozvěnami se nesl dál, bylo by těžší odhadnout, odkud zvuk jde.

Slyšel hlasité oddechnutí a poté dupání těžkých bot. Nový a pro mě neznámí dozorce došel k nám a nechápavým pohledem si mě a Siamku prohlížel- jako kdyby mu krev stále se pomalu hromadící na mých stehnech přišla nedůležitá a úplně normální.

„Co tak koukáte? Krvácí, potřebuje pomoc." Řekla mírně naštvaně a nechápavě koukala na tupého dozorce. Když mu konečně došlo, že potřebuji pomoct. Bez řečí otevřel klec a opatrně ke mně přistoupil. Postupoval s obezřetností a značnou dávkou opatrnosti – která nebyla potřebná, protože jsem neměl v úmyslu mu ublížit. Chytil mé ruce a opatrně mě tak vytáhl z klece ven.   

Tlačil mě přede mnou a jemným tlakem zrychloval můj kulhavý krok. Po cestě jsme potkali několik dalších zaměstnanců- uklízečky, doktory nebo další dozorce. Dotlačil by mě skoro k ošetřovně, kam jsme nejspíš mířili, kdybychom nepotkali i Davida- mého oblíbence. Šlo poznat, že nemá příliš dobrou náladu a jeho lehce úchylný úšklebek mířený na mně to nevylepšoval.

„Ahoj Marku! Kam se to s ním šineš?" Zeptal se David jako úplně nechápavý tukan, jako by rudá skvrna nebyla dost viditelná.

„Na ošetřovnu." Ten 'Marek' asi nebyl příliš výřečný...

„Víš co? Dej mi ho, odvedu ho, ty se můžeš v klidu vrátit a hlídat ostatní." Úsměv na jeho pokřivené tváři se ještě zvětšil. Šlo poznat, že neznámý a tupý dozorce byl nabídkou potěšen. Více než ochotně mě Davidovi předala a v mžiku byl dozorce pryč, načež já zůstal sám s Davidem ve vylidněné chodbě.

„Takže... Koukám, že moc rád navštěvuješ Moji Kláru..." Důraz na slovo MOJI byl až příliš výrazný.

„J- já-" Snažil jsem se vykoktat odpor, který byl stejně zbytečný.

„Jasně, žádný vykecávky mě nezajímají. Radši pojď, než nás tu někdo uvidí." Rozhlédl se okolo a rychlím krokem, se rozešel směrem bůh- ví- kam. S hrubým stiskem mě za sebou táhl, jako kus ničeho.

Během minutky jsme stáli mezi dveřmi ošetřovny a museli snášet Kláry naštvaný výraz.

„Zase? To se až tak nesnesete? Proboha..." Klárka se chytila se za hlavu a těžce oddechla.

„Budeš se divit, ale teď za to nemůžu já." S pousmáním a podrbáním na zátylku dozorce oponoval ne příliš nadšené doktorce.

„Dobře, nejprve se Sebi prosím posaď sem-" Ukázala na lehátko překryté průhlednou fólií. „Davide, přines mezitím Sebimu čisté kalhoty, děkuju." Pohledem ani nezavadila o Davida a se spisem v rukách si sedla vedle mě na stoličku. Dozorce si jen odfrkl a bez řečí odešel, čemuž jsem se dost divil.

„Ahoj Sebi. Myslím, že se nemusím ptát, proč tě přivedl. Sundej si prosím kalhoty a spodní prádlo a lehni si na lehátko. Musím vyšetřit, odkud krvácíš. Soudě podle toho že jsi sem došel, skoro sám usuzuji, že to není žádné vnější zranění způsobené ostrým předmětem, drápy a podobně. To bys nejspíš pod náporem bolesti nebyl schopný se takhle pohybovat." Rozuměl jsem málokterému slovu, i když podle tónu hlasu a pachu šlo poznat, že situace zatím není tak vážná. Mezitím co mluvila, chodila po ordinaci a hledala potřeby na vyšetření. Já si mezitím snažil, stále v leže, sundat kalhoty i se spodní prádlo.

„Ublížil ti někdo? Nebo sis ublížil sám?" S nacvičeným úsměvem se mi občas podívala do očí a zkoumala mé výrazy. Na odpověď jsem zakýval záporně.

„Ne." Stručně jsem odpověděl a špinavé oblečení jsem ledabyle složil vedle sebe a rukama si zakryl intimní partie, i když ze mě Paní doktorka viděla asi už vše při minulé prohlídce.

„Napadá mě jedna věc, ale musím se ujistit, že to není něco vážnějšího. Nesmíme nic podcenit." Co takhle mi to říct? Možná bych se konečně přestal tak stresovat.

„Lehni si a pokrč kolena, prohmatám ti břicho." Udělal jsem, jak žádala. S již nasazenými gumovými rukavicemi mířila ke mně. Postavila se těsně k lehátku a ruce položila na mé břicho, guma rukavic byla lehce nepříjemná na dotyk.

„Budu ti jemně tlačit na břicho, až ucítíš, bolest řekni mi to." Přiložila konečky prstů pod můj pupík a zatlačila. Celou dobu jsem cítil slabou bolest podbřišku a až v momentě kdy na zmíněné místo zatlačila, jsem teprve poznal, jak to doopravdy bolí. Vypískl jsem a zasyčel bolestí se snahou její ruce odstrčit.

„Tady tě to bolí?" Na vteřinku mi hlavou proběhla sarkastická poznámka, ale tu jsem rychle zahnal, když zatlačila znova na stejné místo.

„A- ano!" Řekl jsem mezi skučením.

Dnes bude kratší kapitola protože mi na klávesnici nefunguje několik tlačítek (m, v, tečka, čárka, enter, shift) a tak vše co nefunguje musím kopírovat a vkládat do každého slova kde chybí... takže se to budu snažit opravit co nejdříve.

1057 slov

Hejtujte, komentujte a čus

Kloubek