Po celkem ‚příjemném' rozhovoru jsem musel zpět na dokončení prohlídky. Zavolal dozorce, Igora, jako vždy s kamenným výrazem. V tichosti mě dovedl zpět do haly, bez rozmýšlení mě začal tlačit směrem k poslednímu stanovišti, opatřenému stejným neprůhledným závěsem. Než jsem se stihl rozhlédnout kdo je za plentou, dostal jsem vyčiněno.
"Konečně jsi tady, už tu čekám přes 5 minut!" Křikla na mě Paní Týna, tedy Kristýna. Lekl jsem se a ucukl krok vzad, až jsem patou lehce našlápl dozorcovi špičky bot- Což se neobešlo bez výhružného zavrčení, vrátil jsem se na své místo, o krok dopředu a pokorně držel pohled zabodnutý k zemi.
Nenápadně jsem pozvedl pohled abych zkontroloval, jak tajemné místo za plentou vlastně vypadá. Místo speciální židle určené pro Paní ředitelku a dvou velkých stolů s deskami hybridů se zde nenacházelo nic zvláštního. V prostoru okolo Kristýny se neustále pohybovala mladší dívka, nejspíše sekretářka či pomocnice.
„Je mi úplně kde jsi byl, Pane Růžička to je především vaše vina, máte dohlížet na subjekty, aby byli tam kde mají být!" Na začátku věty šlo poznat, jak se snažila svůj vztek krotit a držet na uzdě, ale dlouho jí to nevydrželo, už na konci věty zvyšovala hlas pohledem plným opovržení a nadřazenosti se dívala na dozorce. Byl jsem na jednu stranu rád, že vina nepadla celá na mě, ale bylo mi jasné že za toto nemohl Igor.
S omluvnýmislovy na jazyku jsem se ovládal a držel jazyk za zuby, jinak by nakonec určitě isvětová válka byla najednou mou chybou.
"Nikolo, jeho složku. RD131." Otočila se, mnohem klidněji na nižší dívku, než byla ona sama. Mezitím co pomocnice hledala složku s mým číslem, Paní ředitelka si mě prohlížela od hlavy k patě, kontrolovala své zboží. Mladá dáma beze slov podala desky své šéfce a stoupnula si zpět na své místo, vedle stolu s deskami - které ve volné chvíli přerovnávala.
"Hmm..." Převzala si složku a potichu pro sebe si četla. Nespokojeně mručela, když si četla moji složku.
„To si ho samozřejmě necháme, zapište do papírů, že bude plnit obě role. Pokud dvě budoucí období budou bez výsledků zapíšeme ho na trh, do speciální nabídky." Nemohla si odpustit cukající úšklebek na rtech. Nechápal jsem, co myslí těmi rolemi, ani období, ale tohle vše mě mělo čekat. Hlavní pro mě bylo že ten rok jsem zůstal v bezpečí své klece a vyhnul jsem se prodeji.
Zaraženě jsem se rozhlížel po okolí a přemýšlel proč tu ještě stojím, když bylo rozhodnuto, jak se mnou naloží dále.
„Dále vyřiďte doktorce tohoto oddělení, aby mu zvýšila dávky jídla, nyní bude muset nabrat sílu." Zlověstné úsměvy a úšklebky jako by měla natrénované.
„Dobře madam, a již přiletěl ten Francouz. Kam ho máme umístit?" Mezitím co se ptal už dávno držel mé ruce za zády připravený mě odvést do cely.
"Pokud je místo v této hale, tak sem. Po prohlídce mi ho také přiveďte. Už ho odveď!" Na jednu stranu vypadala šťastná z nového zboží, ale zároveň už nesnesla pohled na mě, jako bych se okoukal za tak krátkou dobu.
Igor nečekal a bez dalších slov se mnou cukl a vláčel směrem do uličky kde byla má cela. Což mě dostalo z lehkého transu, zahleděl jsem se do těch silných očí. Nemohu popřít, že i při odchodu jsem stále cítil ten upřený pohled na mých zádech.
Po té krátké cestě jsem si uvědomil že mě chůze už tolik neunavuje, klouby tolik nebolí. Ani při cestě k Jaroslavovi, psychologovi, mě nohy tolik neboleli. Aspoň nějaké výhody má to neustálé vláčení po centru.
Pomalu jsme byli u mé klece, proti nám už prošlo několik hybridů, pouze dva z nich mi byli aspoň trochu povědomý, z nakoukaných tváří v mé blízkosti.
Když mi skoro nikdo nepřišel známý ani povědomý přestal jsem si je prohlížet a soustředil se na cestu, na to abych se mi nezamotali nohy. Dokud se v mém zorném poli neobjevil On. Lesklá bílá srst, tetování na tváři, a především jeho oči - přesněji odlišné barvy duhovek, jedno nazlátlé a druhé modré. To ale nebylo To, co upoutalo mou pozornost. Zaměřil jsem se na něj kvůli tichému vrčení, které vydával vždy když ho dozorce popostrčil, vrčení bylo tak tiché že ho dozorce neslyšel ale pro mě bylo velmi zřetelné.
Na malý okamžik, kdy jsme se míjeli, jsem mohl pohlédnout do jeho očí, protože on si zaujatě prohlížel mé tesáky. Také jsem zachytil jeho pach, byl vzdáleně podobný Vercie, ale více se blížil Lišákovi, i když nevypadal jako liška.
Lehký ‚šok' rychle odezněl, když dozorce otevřel klec a s trochou jemnosti mě popostrčil dovnitř.
Lišák ani Vercia k mému překvapení ve svých klecích nebyli. Z pro mě známých tváří byla na svém místě pouze Kitties, nehybně ležela na kraji klece v nepřirozené poloze a mělce oddechovala. Předpokládám, že ji museli uspat.
Vzal jsem si z Kitties inspiraci a po ‚náročném' dni se zahalil dekami. I ve zmatku, který panoval v místnosti se mi podařilo velmi rychle usnout. I přes krátký zážitek, který nemohl trvat déle než tři hodiny jsem byl neskutečně unavený.
Jak se vám líbí předělávka? Podle mě je příběh lepší hlavně po příběhové lince - samozřejmě stále přijímám nové nápady.
Omlouvám se za dlouhý přepis, při nedávném rozhovoru s 'kolegyní' jsem zjistila že je to již skoro rok což mě samotnou dosti překvapilo, ale bohužel asi nikdy nebudu psát tak rychle jak by se mi líbilo, hlavně pokud jde o to, aby příběh byl stále stejně nebo i více 'kvalitní'. Omlouvám se a budu ráda za jakýkoli komentář, názor, klidně i soukromou zprávu. Zajímá mě, co si myslíte o přepisu a co podle váz zlepšilo nebo zhoršilo?? Prosím piště :P
938 slov
Hejtujte, komentuje a čus
Kloubek
ČTEŠ
Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||
FantasiaPříběh se odehrává ve 21. a 22. století, kdy vědci ve svých laboratořích dokázali vytvořit prvního zvířecího hybrida. Zkřížením zvířecích a lidských buněk docílili člověka se zvířecími vlastnostmi i částmi těla. K účelům množení, vytváření nových ex...
