Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

39. Dveře

Je velmi těžké si představit co se děje v mém těle. Jak vzniká život, formuje se z mikroskopicky velké části. Nebo myslet na sebe sama s velkým břichem, ve kterém roste již plnohodnotný hybrid, co vnímá okolí. Co teprve porod, bolestivý a krásný okamžik, však přerušený lidmi a jejich striktními pravidly. Není velké, ani jako hrách, a já už přemýšlím o konci. 

Setřu slzy na tvářích. Nikdo nemusí vidět mé mentální zhroucení. Moc jsem chtěl utěšit od Lišáka, nyní už Renarda, slyšet zbytečná slova útěchy. Nejlépe pocítit tělesné teplo sálající z jeho těla, být opečováván. 

Jediné na co bych se nyní zmohl je, zmučené zasténání. Fyzicky bych sílu měl, však psychicky jsem nechtěl pohnout ani prstem. Bolel mě každý sval z neustálého ležení. Cvičení v kleci, které mi bylo doporučeno již brzy po nastoupení do této haly, nyní za žádnou cenu, nepřicházelo na mysl. 

Ležel jsem u zdi, skoro uprostřed, daleko od všech. Ani posunout se, blíž k jednomu ze sousedů, mi tělo nedovolovalo. Neměl jsem motivaci. Mohla by tohle být ta 'deprese'? Nebo jen pocit bezmoci. 

Možná jen přeháním, zvyknu si. Každý nositel se nyní musí potýkat se stejnými pocity. Neslyším pláč, ani nářek. Snad poprvé je v hale mrtvolné ticho. V tento jediný okamžik bych si přál, abych mohl slyšet ten obyčejný ruch, hluk rozčílených hybridů- aby zahnal ticho protkané myšlenkami.  

Hořko- sladká chuť nevědomosti, je nejlepší i nejhorší chuť co můžete ochutnat. Láká vás a zároveň odpuzuje. A já vždy měl nutkání, držet se špatných věcí.

  ***

Uběhlo tak pár hodin od oběda. Spal jsem, nebo hleděl do zdi. Postupně mě unavovalo přemýšlet nad tím samým, bohužel lepší námět nepřicházel. 

Kde je návod jak se smířit s těhotenstvím? Jak splynout v jedno a více zbytečně nepřemýšlet. Nic se nemá uspěchat, ale já potřeboval klid a bezesné spaní. 

Neuběhl ani půl dne od oznámení a já se nepohnul ani o píď z místa. Kitties se jen jemně kolébala několik hodin v kuse. Veru jsem ani nemohl zahlédnout, byla schovaná za závěsem u záchodu. Špička prstů vykukovali zpod závěsu. Myslím, že toto byl dostatečný ukazatel abych nerušil. 

S nad- hybridí námahou jsem se otočil mírně na Lišáka. Křečovitě zatínal drápy, do své ruky, až tekla krev. Světlé pramínky, vytvářeli malou kaluž. S každým cuknutím ruky více rozšiřoval malé rány. Nebudu jediný s nervy na pochodu- já však znal jednoznačný důvod mé úzkosti. Po tolika letech by měl být zvyklí na svou roli. Spoustu nepoznaných dětí, jestli se vůbec dožily dnešního dne.

"Potřebuju doktora..." Vyslovil svoji myšlenku nahlas, dříve než já. Chtěl jsem ho z transu probudit. 

"Tohle nesmím... nelíbilo by se mu to!" S malým úsměvem na rtech mezi prsty mnul trochu krve. Každou větou mu hrubnul hlas. 

"Re- Renarde, co se děje?" S chraplavým hlasem, díky vyschlému hrdlu, se optám. 

Ani nečekám odpověď- od povinné každoroční prohlídky se chová podivně, po páření skoro až posedle. Většinu času jen sedí a přemýšlí. Ne však tím obyčejným způsobem jako každý tady- skoro paranoidně se ohlíží ke zdi, mluví o 'Něm' jako by to byla vyšší moc, nepřítomně hledí po hale. Vše co běžně nedělal. 

Tohle bylo poprvé, co jsem ho oslovil jeho pravým jménem, zajímalo mě proč mi ho neřekl dříve. Možná kvůli důvěře, čekal než si bude jistý aby mi to řekl.