Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

19. Těžké probouzení

Nechápal jsem její chování- pozorovala mě, prohlížela si mě od hlavy k patě, vždy když si myslela, že se nedívám. Ale pokaždé co jsem se já podíval na ni tak se vylekala, někdy dokonce zalezla pod deku, aby se schovala. Nevím, co by na mě mohlo být tak, strašidelné že se mě bojí bez toho, abych na ní promluvil. Částečně mě to štve, ale nemohu jí to vše zazlívat, je ještě dítě a v tomto prostředí by se snad bál každý. Potřebuje pouze více času na přizpůsobení, snad se i rozmluví. Pouze nevím, jak dlouho vydržím snášet její neustálý pohled na mě...

Odfrkl jsem si a šel zpět ke svému lůžku. Bylo zbytečné se tím zabývat a zbytečně si dělat vrásky. Byl jsem ospalý, lehce naštvaný, pořádně najezený a dokonce v hale bylo dostatečné ticho pro klidný spánek, který jsem milerád přivítal.

***

Vzbudil jsem se bůh-ví kdy, mohlo být odpoledne a já se konečně cítil dostatečně odpočatý.

Hned po pořádném probuzení ledovou vodou, jsem si vzpomněl na ráno- na mou tichou, a příliš zvědavou, sousedku.

Když jsem k ní zabloudil pohledem, nečekalo mě nic nového, schoulená s koleny u hrudi a hlavně plyšákem v pevném objetí. Ležela velmi blízko u mé klece. Zarážela mě jen deka odkopaná až ke kotníkům, viditelně se třásla. Sice nejsem perfekcionista, ale některé maličkosti jsem nemohl nechat, tak jak byli s klidným svědomím. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se otočit a nevšímat si té nedokonalosti. Jenže můj smysl pro detail mě donutil, se po čtyřech dostat až k mřížím které nás dělili. Postupně a hlavně potichu jsem se doplazil k ní co nejblíže, protáhl ruku mezi mřížemi. Natahoval jsem po nejbližším kousku deky tak urputně až jsem mezi mřížemi měl i část ramene.

Postupně jsem ji deku natáhl zpět ke krku, trochu se zavrtěla a s lehkým úsměvem spala dál. Nad tím jsem se pouze ušklíbl a otočil se zpět ke svému pelechu. Pokračoval bych, kdyby mě nevyrušilo Lišákovo ušklíbnutí, díval se přímo na mě a lehce se usmíval. Nevěděl jsem co říct, jestli vůbec bylo nutno něco říkat... Upřímně jsem se Lišáka trochu lekl. No kdo by čekal, že si ho někdo bude prohlížet jako, svatý obrázek.

„Le- lekl jsem se..." Řekl jsem první, co mě napadlo.

„To jsem poznal. Tohle bych od tebe nečekal, nevypadalo to, že ti zrovna padla oka... Ale sám bych to udělal, kdybych mohl." Celou dobu mu na tváři pohrával, jemný úsměv zdobený prvními vráskami.

„Já vím, ale ona je... Ta-taková divná, pořád mě po- pozoruje." Přišlo nesprávné o ní takto mluvit, když byla hned za mými zády, naštěstí spala. Rychle jsem se ohlédl přes rameno, abych potvrdil své domněnky. Naštěstí stále spala a v klidu oddechovala.

„Tak trochu tě chápu, cítil jsem se podobně i u tebe, když jsi tu byl nový. Nepadl jsi mi zrovna do oka, ale po čase jsem si uvědomil, že není důvod tě nemít rád... Dobře, půjdu se ještě prospat, určitě je ještě dost času do snídaně. Kdyby už přinesli snídani a já ještě spal, prosím vzbuď mě. Dobrou!" Otočil se ke mně zády, jako by se nic nedělo. Pro něj to možná nic nebylo, ale mě to osvětlilo celou tuto situaci, která se mě zdála bezvíchozí.

Já se zrovna necítil na to vrátit se ke spánku, cítil jsem se příliš probuzený a také hladový na to abych usnul. Navíc jsem nyní měl mnoho myšlenek, které mi také zabraňovali spát.

***

Ani nevím, jak dlouho jsem jen koukal do zdi a přemýšlel, opřený o zeď jsem očima běhal po okolí. Musím se přiznat, občas mi i hlava spánkem padala do stran, ale kdykoliv jsem si lehl, snažil se, usnout opět mě zahltila energie a myšlenky, které mi nedovolili usnout. Naštěstí mi dlouhý čas protnula snídaně, kterou dámy jako vždy ochotně přinesly.

Po chvíli ládování se snídání jsem si dokonce vzpomněl, o co mě Lišák požádal. Odložil jsem tác, doplazil se co nejblíže k Lišákovi a třásl s ním, dokud jsem nepoznal, že se probouzí. Otočil jsem také k Vercii, spala jako na vodě. Probudil jsem ji stejným způsobem a opět se s chutí pustil do svého jídla.

Po několika minutách kdy jsem spokojeně dožvýkával poslední sousto, jsem zkontroloval oba mé sousedy, lišák na to byl podobě jako já a pomalu dojídal svou porci. Vercia na druhé straně stále ležela a užívala si blaženého spánku, snídani už měla jistě studenou a částečně nepoživatelnou, i přesto jsem se opět přisunul blíže k ní a zatřásl s ní.

„Veru... Veru vstávej, máš tu snídani." Zašeptal jsem, když jsem se konečně dostal nějaké odezvy, čekal jsem dokud, neuvidím že, opravdu vstává. Pomalu otevírala oči a zvykala si na světlo. Když si uvědomila, jak blízko vlastně jsem ucukla o kus dozadu, až odhodila deku někam do ztracena. Pousmál jsem se nad její reakcí a pokroutil nad ní hlavou.

Po splnění "povinností" jsem se vrátil k přemýšlení o všech kravinách světa. Od doby co jsem byl přeřazen sem, jsem si nedokázal představit, že bych se dokázal vrátit zpět, tam kde jsem předtím skončil. Naučil jsem se lépe mluvit a stále se mohu mnohé od svých nově nabytých přátel naučit. Myslím, že jim již mohu říkat přátelé, u Lišáka si sice člověk není nikdy jistý, ale zatím mi vždy pomohl. A to bych málem zapomněl zmínit, jak jsem konečně po měsíci přesvědčování vlastního těla získal opět chuť k jídlu. Je to na mě sice už lehce poznat, ale jak sama řekla doktorka „měl bych více jíst" a myslím, že zrovna tohle mohu splnit opravdu jednoduše, pokud strava bude aspoň trochu vyhovující.

Mé rozjímaní jako vždy něco vyrušilo- není snad ani fyzicky možné, abych mohl v klidu přemýšlet. Halou se ozvalo zaskřípání zrezivělých pantů. Já i Vera jsme stáhly uši k hlavě. Skrčil jsem se do klubíčka a čekal, kdy pískání v mé hlavě přestane. Pískání pomalu ustupovalo a chodbou se ozývalo klapání mnoha párů bot. Místností se rozlehlo několik vůní- od neutrálních, přes líbezné až k nepříjemným, které převažovaly nad ostatními. Po pár chvílích kdy bolest částečně odezněla, jsem se konečně mohl podívat, kdo nás poctil svou návštěvou.

Dobře... už si připadám jak žebrák, budu opět žebrat o vaši odezvu. Buď  už tento příběh nikdo nečte- čemuž se nedivím- nebo jsou lidi prostě líný napsat i sebemenší kritiku. Nevím jestli se mi to jen zdá že ostatní příběhy mají komentářů jak nasr*áno, ale jen já mám jeden možná dva z roku chleba XD

1073 slov

Hejtujte, komentujte a čus

Kloubek