Trpký život... z pohledu hybrida ||yaoi-mpreg||

35. Delirium, obraz ze snu

Připadal jsem si jako bych se probudil z deliria, jako by splín vzrušení opadl a já se pouze mohl stydět za své chování. Vše mělo své vysvětlení, účel byl jasný, i když pro mě děsivý, ale přesto jsem cítil neustále horko navalující se mi do tváří.  

Od bodu kdy mě dozorci museli, s trochou síly, odvést zpět do mé cely, jsem si pořádně nevybavoval co se dělo. Od chvíle kdy jsem věděl, že mě nečeká další páření se moje tělo uvolnilo. Všechny svaly povolily a mysl vypustila vše co mě trápilo- aspoň na malou chvíli, kdy jsem potřeboval odpočinek. 

Spánek byl téměř bezesný, až na jediný výjev, který jsem si pamatoval. Obraz mě, neznámého vysokého muže, dvou malých (téměř identických) dětí. Se zdobeným zlaceným rámem. Všichni oblečeni v luxusním šatu, s mrazivými skoro nelidskými úsměvy. Má nepřirozeně narovnaná záda v sedu a s rukami na vyřezávaných opěradlech, polstrované krásné židle. Vše působila tak idealisticky, dokonale až z toho mrazilo. 

Děti po mé levici, oblečeny s sourodých nebesky modrých krátkých šatičkách s krajkou na rukávech, pasu a límečku. Muž po mé pravici s pevnou hrudí, úzkým pasem, perfektně padnoucím tmavo- hnědém obleku, s jiskřivým umělým úsměvem- jehož ruka poklidně spočívala na mém rameni, prsty jež byli jemně zaťaty do látky mé róby. Má tvář byla krásná, hladká, lesknoucí se na slunci, zjevně slabě ošetřena pudřenkou s jemně nalíčenými růžovějícími se tvářemi. Přestože jsem na obraze jistě byl já, vlastně jsem se nepoznával. Ta krása, která ze mě na obraze čišela byla jako z pohádky, příliš dokonalá až nemohla být pravá. 

Na obraze byla snad jediná chyba- jedině má tvář byla kompletní. Oči malých dětí i muže byli rozmazané. Jako by malíř po náročné zdlouhavé prací, surově holou dlaní rozmazal oči náležících lidí, jako by je nikdo mimo něj nesměl vidět. Možná nebyli dostatečně plné života. Nebo v nich bylo něco co mě muselo být skryto. Nic jiného jsem si nepamatoval, pouze tento jednoduchý obraz, na pozadí safírově modré zdi.

***

Po dlouhém spánku, jsem se probudil rozlámaný- z nepřirozené polohy při spaní. Slunce svítilo nad mou klec, probudil mě nedaleký šramot. 

První světlé chvilky bez vzpomínek přešly na ty nejčernější výčitky. Stud mě obnažoval až do morku kostí. Svlékala mě ostuda a strach. Uzavřen, uvnitř své mysli plné myšlenek, také vzpomínek, jsem nedokázal dále vnímat okolí tak příčetně. 

Styděl jsem se. Za to jak nestydatě jsem se choval k mé partnerce a jak lacině se poddával hybridovi. S nechutí jsem si uvědomoval jak jsem vše dělal dobrovolně, a zkazil tak život sobě i první partnerce. 

S hlubokým zamyšlením, jsem si přemítal předešlý den. Tedy pokud už nastal další den- možná slunce teprve zapadalo. 

"Kolik je hodin?" Bezmyšlenkovitě, bez jediného pohledu na dotazovanou osobu jsem se díval so země před sebou. Nyní jsem neměl odvahu se někomu podívat do očí když každý ví co jsem dělal, co jsem musel. 

"Nevím, je po večeři." S pravděpodobně stejně rozloženou náladou, mi odpověděl Lišák. Ani se nesnažil zamaskovat rozechvělý hlas.