Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 2 *

„Neskutečné. Žasnu, k jaké dokonalosti jsi to dotáhl. Lidé mají pořád k androidům trochu nedůvěřivý postoj. Zvlášť pokud vypadají více jako roboti, než lidé, ale tady nemám nejmenší pochybnosti." Paní Kim listovala v uživatelské příručce, jež nedílně patřila k novému modelu B-201 a Tae se dmul hrdostí. Věděl, že ji potěší, ale vidět její obličej, kdykoliv vytvořil něco nového, se nevyrovnalo ničemu.

„Některé funkce jsme použili stejné jako u prvního modelu," vysvětlil. „Bezkontaktní nabíjení, úsporný režim... To nebylo nic těžkého, ale tentokrát jsem se zaměřil na lidské faktory. Barva očí, kůže, analytické myšlení na základě vložených všeobecných informací. Všechno je ale pečlivě hlídané a testovali jsme Baltazara i v nějakých extrémních situacích. Se vším si dokáže poradit s ledovým klidem. Má spoustu odborných funkcí, jako psychologii, zdravotní péči, nebo masérský kurz a na co jsem velmi pyšný, jsou rychlé reakce." Tae se postavil vedle androida, který byl zhruba stejně vysoký jako on. Na první pohled byste nepoznali, že se nejedná o člověka. Byl to prostě mladý sympatický usmívající se muž s jednoduchým tmavě hnědým účesem a hnědýma očima. Poté mu zcela bez zábran dupnul na nohu a robot okamžitě zareagoval zaskučením, nohu zvedl a promnul si nárt oběma dlaněmi.

„Cítí bolest?" zhrozila se paní Kim.

„Ne, ale dokáže si ji představit a ví, jak se při ní lidé chovají," usmál se Tae. „V příručce je ale pochopitelně samostatná kapitola o úmyslném ubližování. Pokud se něco takového stane a Baltazar to vyhodnotí jako úmysl, pošle hlášení přímo k nám. Budeme to brát jako hrubé porušení smlouvy a tudíž naše právo od ní odstoupit a majiteli ho odebrat," vysvětlil.

„Ano, to je výborný nápad. Minulá série toto neměla a všichni víme, jak někteří roboti dopadli," posteskla si paní Kim.

„Hodně jsem na to myslel, mami. Nejsou to možná lidské bytosti, ale to neznamená, že se k nim lidé mohou chovat nedůstojně. A nejvíc jsem chtěl právě předejít ubližování. K tomu jsou Boti od Hard Technics. A ty víš, že s tím i tak nesouhlasím."

„Ani já a nechápu, proč neposílají ti dobráci takové dopisy jim. Vyrábějí roboty pro úmyslné ničení," zavrčela dotčeně.

„Každopádně tohle už se u nás nestane. Nový majitel to udělá jen jednou a dostane od nás doživotní zákaz používat našeho androida." Tae byl na nové vychytávky náležitě pyšný. Pracoval pomalu dnem i nocí, aby dotáhl novou sérii do dokonalosti a byl si jistý, že tentokrát se mu to povedlo. Ne že by na tu minulou chtěl hned zanevřít, ale najednou pro něj byla prostě příliš málo lidská. Když robotiku studoval, slíbil si, že udělá vše pro to, aby jednoho dne vytvořil androida hodného lidské úcty. A proto i výběr potencionálních zákazníků bude velmi důkladný.

Taehyung se s matkou vrátil do její kanceláře. Chtěl si s ní promluvit o jejích dojmech mimo doslech laboratoře. Věděl, že je nadšená, nemohla něco takového hrát, ale také by ho neshodila před podřízenými.

„A teď mi řekni výtky," vyzval ji odhodlaně, jakmile se oba usadili u stolu.

„Nemám žádné," řekla žena.

„Nepovídej, něco mít musíš!" nevěřil Tae.

„Dobře, něco by tu bylo," pokrčila matka rameny a mladík se nervózně napnul.

„Fajn, jen do mě."

Žena se pohodlně opřela, přehodila jednu nohu přes druhou a prsty spojila na břiše. Tae miloval, když ji viděl takhle uvolněnou. Vídali se mimo práci strašně málo a tohle byly jejich soukromé chvilky, kterých si neskutečně vážil. A hlavně neměl pocit, že zde sedí se svým šéfem, ale opravdu s rodičem a kamarádkou v jednom.