Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 41 *

Ještě před domem, obklopen nízkými keříky s uvadajícím listím, jež věstilo brzkou zimu Jimin nemohl uvěřit, že se dostal tak snadno z nemocnice. Jak tam tak stál před dveřmi vlastního obydlí, vybavoval si paní Kim a její maximální nasazení pro rychlý a bezproblémový únos. Ano, skoro by to nazval únosem, nebo i transportem důležitého svědka či zločince, protože přesně tak si připadal. Doprovázeli ho oba agenti, co byli s ředitelkou a nehnuli se od něj až do teď. Stále cítil na zádech jejich upřené pohledy, jelikož muži hned za brankou čekali, až zajde dovnitř, aby mohli své šéfce oznámit, že byl úkol splněn. Problém byl v tom, že jak se Jimin nestačil ani rozkoukat a najednou byl zde, přišel o čas, jenž chtěl věnovat psychické přípravě. Zkrátka netušil, jestli se dokáže Taehyungovi podívat do očí a říct, co má na srdci. A už vůbec ne v případě, pokud po Taeho boku bude stát nádherná asistentka Li. Navíc vypadal jako uprchlý pacient psychiatrické léčebny. Rozcuchané vlasy, nemocniční mundůr a pantofle. Až jeho rodiče zjistí, že odjel, nejspíš ho zabijou. Tedy nejdřív to odnese paní Kim a pak on.

Navíc se do něj dala zima. Jeden z agentů mu sice nabízel svůj kabát, ale Jimin ho nepřijal. Doufal, že prostě vyběhne z auta a rovnou zapadne do domu.

„Je všechno v pořádku, pane Parku?" ozval se za ním tvrdý hlas jednoho z mužů. Pro jistotu přišel blíž a zkontroloval dveře. „Všiml jste si snad něčeho podezřelého?" pročesal i okolní keříky, jednu dlaň položenou na pouzdru služební zbraně.

„Ne, všechno je v pořádku, já jen... Mohl byste zazvonit? Nemám klíče a..." No jistě, na co myslel, když z nemocnice utíkal? A rozhodně neměl odvahu přiložit prst na zvonek sám.

„Jistě," podíval se na něj agent trochu nechápavě a zkrátka zvedl ruku k tlačítku.

„Ne, počkejte," zarazil ho Jimin na poslední chvíli. Kruci, co pořád řeší? Čeho se tak bojí? Je to kluk jako on, jen o dost chytřejší, víc sexy a chce ho. Nebo chtěl. No právě, všechno už může být jinak. Jimin se nezeptal paní Kim, jestli Taehyung o střelbě na jeho robota ví. Netušil ani, jestli mu vůbec řekla o jeho přepadení. Právě teď si to mohl rozdávat se svou sekretářkou, protože přesně kvůli tomu tu Li byla. A Jimin v tom Taehyungovi vůbec nijak nezabránil, přestože měl příležitost.

„Pane Parku?" oslovil ho agent opatrně. „Měl byste jít dovnitř, nebo se nachladíte," dodal až nezvykle starostlivě. Jimin si promnul zkřehlé rty a přikývl.

„Tak dobře." Muž tedy zvedl ruku znovu a tentokrát už knoflík stiskl. Za dveřmi se ozval tlumený fádní tón.

Následujících několik vteřin připadalo Jiminovi jako několik let. A každá další, při níž se dveře neotevřely, mu dávala jistotu, že prostě přišel v tom nejlepší, jak se říká. Pomalu už to vzdával, když najednou zámek cvakl a na chladný práh vyšel Taehyung s dostatečně vyděšeným obličejem, jenž vzal Jiminovi veškeré pochybnosti, jestli jeho spolubydlící o všem ví. Věděl a ani trochu se nezdráhal jednat, na rozdíl od něj.

„Jimine..." Tae vyběhl ven, krátce pohlédl na agenta a vzal chlapce kolem ramen. „Kruci, jsi úplně ledový, hned pojď dovnitř," odtáhl ho na kraj haly a naposledy se otočil na muže v černém. „Děkuji. Už se o něj postarám." Agent chápavě přikývl a vydal se za kolegou k brance. Tae zavřel rychle dveře a nečekaně Jimina objal. „Matka mi volala, že jsi na cestě. Jak dlouho jsi venku stál, ty trdlo? Jde z tebe zima!" pokáral ho.

„Trdlo?" zopakoval Jimin přes drkotající zuby. Byl sice uvnitř, ale až teď si naplno začal uvědomovat, jaké zimě se venku vystavil. Měl ledové ruce i nohy a studil ho i pohled na dlážděnou podlahu.