Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 38 *

Profesor Jung zapsal Jiminovi do indexu další perfektně zvládnutou zkoušku a pousmál se.

„Teď to asi půjdete s panem Jeonem oslavit, že?" zeptal se, neskrývaje podezíravý pohled. Jimin už pomalu zapomněl na jejich setkání v parku, které ho nechávalo nějakou dobu na pochybách, protože se plně ponořil do své zkoušky, ale tato otázka ho vrátila zpátky do reality.

„To nevím. Pár dní už jsme se neviděli. Možná se taky učí na svou zkoušku," pokrčil ledabyle rameny, i když vnitřně se cítil jako rozervaný kus hadru. Kook se mu od té doby, co odešel naštvaný z jeho domu neozval. Jimin se ho nepokoušel kontaktovat, měl přece jiné starosti, ale ve skrytu duše doufal, že by to mohli brzy urovnat. Jenže co vlastně od Jungkooka chtěl? Pokračovat v jejich vztahu? Nebo ho pasovat na svého kamaráda? Dokázal by se s ním ale kamarádit po všem, co spolu prožili a co k němu cítil? A cítil vůbec ještě něco? Vzpomínka na Taehyungův polibek se vrátila jako bumerang a udeřila ho silou blesku. Vytřeštil na profesora oči, protože společně s touto vzpomínkou přišly i další, důležitější, jako třeba ta, že tenhle muž je údajně zločinec. Problém byl v tom, že Jimin se s tím nějak pořád nedokázal smířit. Svým způsobem ho měl rád. Byl to dobrý učitel a jeho přednášky byly poutavé a zajímavé a Jimin, ač úplně k literatuře netíhl, si na ni časem zvykl natolik, že ho prostě začala bavit. Akorát že i on četl spoustu knih o lidech, kteří navenek působili úplně jinak, než co se odehrávalo uvnitř nich. A o zločincích to platilo dvojnásob, zvlášť o těch, kteří měli své plány rozvržené na dlouhou dobu, zkrátka byli trpěliví a vyčkávali, až přijde jejich chvíle.

Proč zrovna Jung? A co s ním má společného Jungkook... ?

„Tomu nevěříme ani jeden z nás," ušklíbl se profesor. „Ale čekal bych, že budete vědět o každém jeho kroku, poté co jsem vás viděl v parku spolu..." zadíval se na něj Jung významně. Jakože sám nevěděl, kde Kook je a chtěl to zjistit?

„Byli jsme se jen projít, jsme přátelé," přivřel Jimin oči.

„To je samozřejmě vaše věc. Jen mě napadlo, že byste mu mohl být příkladem, aby se trochu víc snažil," vysvětlil Jung.

„Učil jsem se s ním a docela mu to šlo. Předevčírem," přiznal Jimin. „Kook není hloupý, jen... prostě líný se učit..." Nebo na to nemá čas, pokud po univerzitě prohání každého studenta i profesora, posteskl si Jimin v duchu.

„Ano, na tom se asi shodneme. Už vás nebudu zdržovat, Jimine. Děkuji za zlepšení reputace vašeho ročníku a osobně za pozvednutí mé nálady. Jste záruka spolehlivosti," pochválil ho profesor a postavil se. „Pěkný den," řekl ještě a pak zmizel ve svém kabinetu. Jimin si přehodil brašnu přes rameno a vydal se ze třídy pryč. Venku ho zastavila holka, která měla přijít na řadu po něm.

„Jak to šlo? No, že se ptám. Určitě máš za plný počet bodů, že jo?" prohlížela si ho netrpělivým a zároveň závistivým pohledem. Tohle musel být jeden z důvodů, proč neměl Jimin moc přátel. Prostě se hodně učil, zatímco ostatní pořád někde pařili a zkrátka na to kašlali. „Vlastně mě dost štve, že jsem v abecedě hned za tebou. Vždycky nasadíš laťku moc vysoko..."

„Kdybys potřebovala příště s něčím poradit, není problém," nabídl se Jimin ochotně. Myslel to opravdu dobře a dívka nebyla první, komu to nabídl, jenže na této univerzitě asi nejvíc platilo, že každý dobrý úmysl i skutek je po zásluze potrestán.

„Nemusíš se hned vytahovat!" odsekla holka a víc si Jimina nevšímala. Nadechl se, že to zkusí znovu, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Proč se vůbec snažil?