Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 3 *

Dobré ráno všem. Užíváte si volné pondělí? Mám tu další díl Baltazara. Vím, že to nepostupuje zrovna rychle, ale dnes už se konečně dozvíte, jakým směrem se bude příběh vyvíjet a věřím, že to někoho i překvapí a také doufám, že navnadí :) Určitě budu ráda za vaše názory, dedukce, či konspirace :D

**************

Paní Kim pochodovala podél Taeho stolu sem a tam. Občas zalétla očima ke krabici a vždy poté tiše zavrčela a zrychlila krok. Tae nikdy svou matku neviděl v takovém rozpoložení. Samozřejmě se mu to nelíbilo, avšak sám byl příliš rozrušený, aby se ji pokoušel uklidnit.

„Tohle už není samosebou," vyhrkla ředitelka a konečně se zastavila. Tae se kousl do rtu a zamračil.

„Kdyby aspoň naznačil, co má v plánu. Chce mě vystrašit božím přikázáním, nebo snad satanem? To je přece směšné." Upřímně ale vyděšený byl. Cítil se hrozně, že hned zavolal matce, do poslední chvíle se tomu bránil, ale když pak za ním přišli muži z ochranky, že venku čeká auto a uviděli, co Taeho zdrželo, svým chováním mu tedy rozhodně nepřidali. Jeden z nich hned zavolal posily, další na ústředí, aby nahlásil anonymní nebezpečnou zásilku. Tae je musel zastavit, protože balík přišel poštou. Mohl ho poslat kdokoliv a ten dotyčný se zcela jistě nenalézal přímo ve společnosti, jak si ti dva hlupáci mysleli. Nehledě na to, že ho obklíčili a chtěli chránit svými mohutnými těly. Před mravenci snad?

Na jednu stranu se Taemu chtělo smát, na druhou byl vyděšený víc a víc a jediný, kdo dokázal situaci uklidnit, byla zkrátka jeho matka.

Naštěstí byla ještě ve firmě, takže dorazila do pěti minut. Ochranku poslala ven, musela ale slíbit, ona i Tae, že se krabice nebudou dotýkat a ani podnikat jakékoliv kroky na vlastní pěst.

„Budu upřímný. Mám strach. Nechci jít domů, ale... nocovat tu taky nechci," přiznal neochotně. Paní Kim obešla stůl a objala ho.

„Já to chápu, drahoušku. Něco vymyslíme. Musíme to nahlásit a agentura na tom jistě už také pracuje," ani to pomalu nedořekla a ochranka se vrátila do kanceláře.

„Máme instrukce z ústředí. Odvezeme vás na bezpečné místo!"

„Prosím?" vydechl Taehyung nevěřícně. Dobře, měl strach, ale aby to nabralo hned tak extrémní směr? Nechtěl nikam jet a schovávat se. Chtěl domů, jen byl prostě momentálně příliš mimo, aby dokázal nasednout do auta a nechal se odvézt. Copak to bylo až tak vážné? „Nikam nejedu!" odmítl rázně a to se zatvářila nešťastně i jeho matka.

„Zlato, možná je to dobrý nápad. Zvaž to. Dokud se to trochu neuklidní..."

„Mám tu nechat rozdělanou práci? Mám se na všechno vykašlat? Teď?" zaúpěl.

„Bylo by to jen na chvíli, že?" podívala se ředitelka nadějně k chladně tvářícím se mužům.

„Měli bychom jet," oznámil ten statnější z nich, nedbaje naléhavé otázky šéfové.

„Ne!" zahřměl Taehyung. Když muži udělali rozhodný krok, zarazil je zvednutou rukou. „Prosím," zkusil mírnější tón, jenže mu bylo jasné, že v tento okamžik s ním nikdo smlouvat nebude. Byli velmi dobře placení, aby zajistili jeho maximální bezpečí. I za cenu toho, že se mu některé postupy nemusí líbit. „Já vás prosím. Nechejme to alespoň na ráno. Třeba do té doby přijdu na nějaký jiný způsob..."

„Není jiný způsob," zamračil se druhý robustní muž.

„Možná je!" vyhrkla paní Kim a všichni se na ni zvědavě zadívali. Tae navíc nadějně.