Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 29 *

Do knihovny dojeli za osm minut. Tae na agenta neustále naléhal, aby přidal, jenže provoz byl v tuto dobu velmi hustý. Jakmile dorazili ke vchodu, ředitel vystřelil z auta jako šíp a rozběhl se dovnitř. Netušil, kde bude Jimina hledat, ale hlavně že tu byl. Možná dnes večer měl poslední šanci na něj zapůsobit a rozhodně se nevzdá, dokud tu byla alespoň mrňavá naděje.

Proběhl několik oddělení, v jednom ho napomenuli zdejší pracovníci, aby se zklidnil, proto ve druhém patře zvolnil krok. A pak ho konečně uviděl. Jimina. Mladík seděl u stolu u otevřené knihy a na první pohled to vypadalo, že si čte, jenže když Tae přišel blíž, uviděl jasně, že Jimin nad něčím přemýšlí. Byl zabraný do svých úvah a na knihu se vůbec nesoustředil. Tae došel pomalu k němu a položil mu dlaň na rameno.

„Jsem tady," řekl jemně, jenže mladík se natolik lekl, že jeho ruku samozřejmě shodil, zatímco se prudce zvedal ze židle. Když udělal krok vzad, Tae zvedl paže v uklidňujícím gestu. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě polekat. Prosím, můžeš se zase posadit?" Rychle se rozhlédl po velké hale s regály. Někteří lidé si ho zvědavě prohlíželi. I Jimin švihl očima několika úhly a pak se neochotně vrátil na své místo. Tae si okamžitě zabral židli vedle něj. „Ještě jednou se moc omlouvám, Jimine..."

„Proč jsi přijel? Neřekl jsem, že to chci," zamračil se chlapec. Tae pokrčil rameny.

„Možná jen sám ještě nevíš, co chceš," přivřel oči. „A rozhodně na tom není nic špatného," dodal smířlivě, protože viděl, že se Jimin nadechuje k protestu. „Někteří lidé to nevědí ani v padesáti, ale ty máš život teprve před sebou. Sám občas nevím, co chci," pokračoval vzrušeně.

„Jenže ať to vím, nebo ne, rozhodně se to netýká tebe," zabručel mladík rozmrzele. „A je mi úplně jedno, co si o mně budete myslet, pane řediteli."
„Proč jsi najednou tak kousavý?" zašeptal Tae zmateně. Uvědomil si, že by neměl mluvit nahlas. Zase by ho někdo mohl napomenout. A tohle vůbec nebylo dobré místo k rozhovoru, jenže jak dostat Jimina někam jinam? „Pokud se žádné z tvých rozhodnutí netýká mě, asi by sis na mně ani neměl vybíjet zlost," pokáral ho jemně. Mladík jako na povel zrudl a sklopil zrak.

„Promiň," pípl jako ztracené ptáče a Tae ho zatoužil obejmout a pohladit po vlasech. Prostě ho jen utěšit a říct mu, že bude všechno zase v pořádku. Co se asi stalo, že na něj byl Jimin tak protivný? Taehyung se zvedl a popadl mladíka za zápěstí. Když ho vytáhl od stolu, Jimin se samozřejmě připravoval k dalšímu protestu, ale docela obyčejné tišící gesto, které Tae udělal, na něj kupodivu platilo. Spořádaně odešli z knihovny a zastavili se až dole, ve vstupní aule, kde bylo momentálně liduprázdno. Tae se k chlapci otočil a pak ho zcela nečekaně objal. Ze začátku se setkal se vzdorem, ale ten najednou ustoupil do pozadí a nahradil jej klidný chlapcův dech a účast dlaní na Taeho zádech.

„Co se stalo?" zeptal se ředitel konejšivým hlasem.

„Já ani nevím," zavrtěl Jimin hlavou. „V jednu chvíli bylo všechno super. Drželi jsme se za ruce, líbali se. Slíbil mi, že mi nikdy neublíží a že zítra přijde a pak... Najednou musel strašně rychle zpátky na kolej a pár minut po tom, co jsi zavolal, mi napsal, že zítra přijít nemůže..."

„Jde o toho tvého přítele? Třeba mu do toho jen něco vlezlo." Taehyung se odvážil chlapce pohladit po vlasech, jak měl původně v plánu. Cítil, že sebou Jimin cukl, ale nic dalšího se nestalo. Nechal se, než se pomalu odtáhl a zahleděl do jeho očí.

„Řekl jsi, že se ti líbím, ale... obhajuješ mýho kluka..." nechápal.

„Asi proto, že tě to trápí a já nechci, aby ses trápil," přiznal Tae.