Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 46 *

„Tohle se mi snad jenom zdá!" zavrčel nejstarší z mužů a nahrnul se do chodby jako velká voda. Ihned se vrhnul po Taeho krku a vzhledem k tomu, že ho překvapil, se mu podařilo druhého muže přitlačit ke zdi. „Máš být mrtvý, tak proč nejsi, kurva?" lomcoval s jeho tělem jako smyslů zbavený, přičemž se Tae bouchl do temene o zeď, což jeho pokus, vymanit se, nebo začít bránit, úplně zmařilo. Dostal pěstí do čelisti. Kdyby mohl vyjeknout, tak to udělá, ale nedostávalo se mu kyslíku.

„Nechte ho, profesore Jungu. Vy jste se zbláznil," uslyšel Tae Jimina, jak protestuje. Dokonce se mu mihl ve výhledu, ale i jeho pokus něco udělat, dopadl katastrofálně. Mladík upadl na zem a zaskučel. Nejspíš si znovu narazil zraněnou ruku.

„Vy-pad-ni od-sud," sípal Tae, co mu přiškrcený hlas dovolil. Sám bude mít co dělat, aby z toho dostal sebe, pokud vůbec a nechtěl se ještě strachovat o Jimina. Nebyl žádný rváč, byl vědec, který zápasil tak maximálně se vzorečky a složitými schématy k aplikacím. Vždy si myslel, že Hoseok bude podobný typ, ale evidentně na sobě hodně makal a možná měl i nějaké základy bojových umění.

Jimin se posbíral ze země, zadržuje slzy bolesti, protože jestli teď neměl zápěstí zlomené, pak musel mít hodně velké štěstí. Jung přišel dřív. Možná něco tušil, ale určitě mu nikdo nic neřekl, protože byl v první chvíli jejich přítomností skutečně zaskočený. Ani Jimin nebyl rváč, měl jen pár lekcí taekwonda, z nichž už si vůbec nic nepamatoval. Chtěl Taemu pomoct, muž byl konsternovaný náhlým útokem, ale netušil, jak na to, když měl Jung takovou sílu. Přece to takhle neskončí. Nahoře stihl udělat to, co si naplánoval, tak přece se to teď neposere...

Flashback

„Přísahám, že s tím nemám nic společného, Jimine," hájil se Jungkook, zatímco se všemožně snažil narušit osobní prostor druhého mladíka. Jimin si ho ale k tělu už znovu pustit nemohl. Nebo snad nechtěl?

„Jo, já to vím, ale to nemění nic na faktu, žes byl s ním. Zatímco... jsi balil mě," zamračil se. Jungkook sklonil hlavu a zakýval s ní na souhlas.

„Máš pravdu. Začalo to hloupým nápadem, že bych se mu mohl trochu podbízet, aby mi dal dobré hodnocení a pak..." Kook vzhlédl, oči velké a smutné jako opuštěné štěně. „Zblbnul mě, omotal si mě okolo prstu. Byl tak milý, starostlivý. Možná mi chyběl člověk, který by mě držel zkrátka. Protože ty jsi někdo, o koho se ten druhý musí starat. A já to nedokázal. Neměl jsem odvahu. Musíš mi odpustit, přísahám, že se polepším. Prostě to zkusíme znovu a uvidíme. Nechci o tebe přijít..."

„Ale jakým způsobem to chceš znovu zkusit. Zas spolu jen spát? A jinak dělat, že se neznáme? Jako poslední rok?" zavrčel Jimin. „Podívej se mi do očí a řekni mi, jestli si něco takového zasloužím," vyzval ho Jimin netrpělivě. Kook začal hned vrtět hlavou.

„Vím, že jsem to dělal špatně a chci to napravit. Ty si zasloužíš jen to nejlepší a já... chci se pokusit ti to dát," nechal se slyšet. Člověk by mu hned dal pětikorunu, pomyslel si Jimin nešťastně. Bylo mu Kookieho líto, možná to i myslel vážně, ale pokud měl Jimin srovnat poslední měsíc soužití s Taehuyngem a vztah nevztah jako na houpačce s tímhle klukem, vlastně nebylo nad čím uvažovat. Nejvíc ho mrzelo, že to Taemu neřekl hned. Mohl mu napsat zprávu, tu by si určitě přečetl, když už ho nechtěl poslouchat. Mohl udělat cokoliv, aby ho přesvědčil, že on je ten pravý. Jimin netušil, jak k tomu došel, ale čím déle se koukal do Kookovy tváře, tím jistější si byl.

„Jenže já nechci někoho, kdo se o to bude jenom pokoušet. Chci k sobě partnera, co mi to chce dát bez jakýchkoliv podmínek. Víš co? To je jedno. Prostě se teď rozejdeme a za čas bychom mohli třeba zajít na kafe. Jako přátelé..."