Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 23 *

„Musíme to udělat, mami," lamentoval Taehyung do telefonu, zatímco na druhé straně se rozprostíralo zmatené ticho. Měl zadek stažený strachy, protože nikdy ještě nevolal své matce v době, kdy byl Jimin doma. Mohl se každou chvíli vzbudit a načapat ho. Jak by to vysvětloval?

„Takže tohle je tvůj plán? Přijde ti to bezpečnější než výlet ven? Budete mít ochranku celou dobu za zády, nic se nemůže stá..."

„Nezlob se na mě, mami, ale opravdu chceš, abych chodil ven při tom, co teď víme?"
„Nelíbí se mi žádná alternativa, abych byla upřímná, ale neměli bychom teď měnit naše chování, mohl by si toho všimnout. Navíc, jestli Jiminův dům sleduje taky, uvidí to na vlastní oči. Bude to mít všechno hezky pohromadě," protestovala ředitelka.

„Je to jenom na chvilku. Prostě potřebuju, aby Jimina přešel nápad jít ven," žadonil Tae. Opět následovalo ticho, než si matka povzdechla a neochotně řekla: „Tak dobře. Za půl hodiny jsme tam. Bude to stačit?"

„To je ideální. Zabráníte tomu nejhoršímu na poslední chvíli," kýval Tae nadšeně hlavou. Pak zavěsil a vrátil se do pokoje. Než zazvonil zvonek, seděl nehnutě na posteli, napnutý každý sval, jak byl nervózní.

Jeho matka dorazila pět minut před plánovaným Jiminovým probuzením. Tae jim došel otevřít a zběžně zkontroloval svého androida, s nímž si na příští okamžiky vymění roli. Nervozita ho ještě neopustila, ale trochu klidnější přece jen byl, protože jestli něco mohlo zvrátit Jiminovo rozhodnutí, jít ven nakupovat, muselo to být tohle.

Matka ho vřele objala a načechrala mu vlasy. Myslela na všechno, tedy i na oblečení. Android přijel v tom stejném, co měl na sobě Tae. Prostě aby mohli zase bez sebemenšího podezření odjet, samozřejmě s pravým robotem.

„Je prostě dokonalý," pochvaloval si ředitel obdivně svou práci, zatímco klon obcházel, aby ho viděl ze všech stran.

„Samozřejmě, že je. Doteď nikdo nic nepoznal. I tak nebudu lhát, že se mi to líbí. Teď má ten vyděrač na mušce tebe i tvůj vynález. Musí si mnout ruce spokojeností!" zabrblala ředitelka nesouhlasně.

„Je to jen na chvilku. A tohle by ho mohlo vylákat," snažil se to Taehyung nevidět tak černě. Zrovna když se postavil vedle androida, otevřely se dveře z obývacího pokoje. Nešlo si nevšimnout Jiminova vytřeštěného pohledu, když k nim opatrně šel. Střílel očima z jedné postavy na druhou a nepřekvapivě vynechal ředitelku. Ta teď prostě nebyla zajímavá.

„Ah, pan Park. Jsem rád, že vás konečně poznávám," začal hrát Tae okamžitě svou úlohu. Vyšel chlapci vstříc s nataženou rukou.

„Vy jste... Kruci, to není možný, taková podoba!" vydechl Jimin, jakmile mu druhý muž stiskl dlaň.

„Troufnu ti tvrdit, že tu nemluvíme o podobě, ta by znamenala jisté rozdíly," usmál se Tae mile. „Jste s B-202 spokojený, Jimine? Smím vám říkat Jimine?" zeptal se zdvořile.

„Ano, to jsem, my... zrovna jsme chtěli jít ven. Tedy, samozřejmě bych mu dal roušku, aby ho nikdo nepoznal. Doufám, že to nevadí..." zhrozil se, protože si uvědomil, že tahání robota ven, respektive tohoto testovacího robota, bylo zakázáno.

„Pokud bude dobře maskovaný, neměl by to být problém. Ale nedáme si čaj? Prý jsi mě chtěl poznat, Jimine," přivřel na něj Tae oči. Mladík se zhluboka nadechl.

„Dokonce i mluvíte stejně jako on," zašeptal nevěřícně.

„Pak svou práci asi dělám dobře," pokýval Tae hlavou. „A tykej mi," navrhl Jiminovi, který na ten popud zrudl jako pivoňka.