Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 7 *

Jimin uklidil učebnici korejské literatury do brašny, přidal i poznámkový blok, kam si dnes moc poznámek nezapsal, protože byl lehce duchem nepřítomný a koutkem očka se zadíval ke katedře, kde se zrovna bavili dva muži. Byli stejně vysocí, jeden z nich však patřil mezi jeho spolužáky a druhý mezi profesorský sbor. Něčemu se zasmáli, Jimina při tom smíchu luplo u srdce. S ním se až tolik nesmál. Vlastně s ním ani moc nemluvil, tak čemu by se smáli? Starší muž se podíval jeho směrem a zamával.

„Zastavte se, Jimine," řekl poněkud příkře, zatímco na jeho rtech dozníval úsměv, který způsobil ten druhý. Mladík si povzdychl, přehodil si tašku přes rameno a sešel po širokých schodech ke katedře. Mladší z dvojice se na něj otočil a pozvedl obočí.

„Profesore Jungu?" Jimin sklonil hlavu, aby se na spolužáka nemusel dívat.

„Dobře, Jungkooku, jsme domluvení. Tu esej budu chtít do konce týdne," oznámil druhému studentovi profesor, chlapec odvětil strohé ano a vydal se pryč. Jimin zatnul všechny svaly, aby se za ním neohlédl. Když kroky odezněly, konečně zvedl pohled ke kantorovi. Po pravdě měl jejich profesora Jung Hoseoka docela rád, ale vidět ho s Jungkookem, jak si rozumějí a společně smějí, bylo trochu moc. Ne, určitě spolu nic neměli, byl jen paranoidní, protože co se týkalo Kooka, viděl prostě problémy všude. Asi proto, že JK byl zkrátka problémový kluk. Minimálně ve vztahu k němu.

„Zajímala vás dnešní přednáška?" zeptal se Jung.

„Ano, pane profesore, jen jsem si nestihl všechno zapsat, ale doma se na to znovu podívám," slíbil Jimin. Věděl, kam učitel míří, musel si všimnout, že občas nedával pozor, ale když se rovnou přizná, nemusel by dostat kázání.

„Dobře. Jste vynikající student a ta poslední esej o dynastii Joseon se vám moc povedla. Víte, že mám rád, když mě studenti sledují..."

„Máte skvělé přednášky, pane profesore," přerušil ho Jimin provinile. „Omlouvám se, příště budu pozornější," přidal cudný úsměv a Jung pokýval hlavou.

„V pořádku. Uvidíme se zase v pátek. Nashledanou," rozloučil se s ním a zatímco Jimin v pozoru zůstal stát vedle jeho stolu, zmizel ve dveřích do svého kabinetu. Mladík se otočil k odchodu, když si všiml, že na úpatí posluchárny stojí Kook se založenýma rukama na prsou. Obrnil se tedy trpělivostí, zvedl bradu a vyrazil.

„Copak, hyung? Dostal jsi úkol navíc?" zeptal se mladší chlapec provokativně, jakmile k němu Jimin došel.

„Pochválil mě za poslední esej," utrousil mladík a snažil se kolem druhého kluka bez zastavení projít, jenže byl chycen za paži.

„Nezajdeme na kafe?" navrhl Jungkook, načež si Jimin všiml, že změnil tón hlasu z provokativního na plný upřímného zájmu. Nesnášel to! Nesnášel, když ho v jednu chvíli chlapec ignoroval a v další se tvářil, jak mu na něm záleží. Měl by se zaměřit na to, že má teď doma robotického společníka a ten čeká, až se vrátí ze školy. Slíbil, že to bude kolem třetí a to už bylo.

„Promiň, nemůžu..."

„Nemůžeš, nebo nechceš?" pozvedl JK vyzývavě jedno obočí.

„Nechceš jít na kafe," odsekl Jimin pobouřeně. A to byla další věc, kterou nesnášel. Jak ho Kook vždycky dokázal rozhodit.

„Fajn, nechci. Nebo ne teď," povzdychl si kluk a přistoupil k menšímu chlapci blíž. Pomalu zvedl ruku k jeho tváři a konečky prstů se dotkl hořící líce. „Když tě vidím, může mi být nějaké kafe ukradené. Mám chuť na tebe. Jsi tak... sladký, hyung" odvážil se prsty změnit na dlaň. Jimin se celý roztřásl. Nemyslel si o sobě, že je sladký, vlastně se mu takový přívlastek ani za mák nelíbil, když Kookie to uměl říct tak hezky, a Bože, jak se u toho tvářil. Jako kdyby byl Jimin jediný na světě.