Baltazar-202 /Tae x Jimin/ vmin, jikook ✔️

* 39 *

Tae se po dalším telefonátu matce přesunul se svou asistentkou do obývacího pokoje k televizi. Na internetu zadal IP adresu, jež ho na dálku spojila s B-202. Plán byl jednoduchý. Jeho druhé já odjede s ředitelkou do nemocnice za Jiminem a zjistí, jak se mu daří. Parkovi si budou myslet, že je to robot, což také je a Jimin samozřejmě nic neprozradí, protože mu to slíbil. Prozatím.

Jakmile paní Kim povolila kamerový přenos, na velké obrazovce před Tae se objevil obraz pohledu B-202. Prudce se nadechl, protože tímto způsobem novou řadu ještě netestoval. V podstatě to mohl brát i jako výzkum, jak kvalitní přenos bude. Najednou se na obrazovce objevila jeho matka a její přísný pohled.

„Doufám, že jsi neudělal žádnou hloupost, Taehuyngu," zamračila se. Tae švihl koutkem oka po Li. I ona musela okamžitě pochopit, co tou hloupostí ředitelka myslela.

„Nebyla by to hloupost," řekl si spíš pro sebe, protože ho matka samozřejmě nemohla slyšet.

„Jistě že ne, pane řediteli, ale oba víme, že paní ředitelka je zastánce morálních hodnot. A nejspíš si o vašich citech k panu Parkovi myslí své," řekla asistentka, než svého nadřízeného pohladila po rameni.

„Na mých citech pramálo záleží, když nejsou opětovány," povzdychl si Taehyung. „Chci jen, aby byl v pořádku."

„A to bude. A jsem si jistá, že velice brzy pochopí, co pro něj znamenáte," povzbuzovala ho Li. Tae se na ni vděčně podíval a usmál se.

„Kéž bys měla pravdu..."

„Takže drahoušku, my vyrážíme. Nehodlám se v nemocnici zdržovat. Podíváme se, jak se Jiminovi vede a pak pojedeme hned domů," přerušila paní Kim jejich významný oční kontakt. Tae se ohlédl zpátky a přikývl. „Jdi na to, mami," zašeptal.

*

Jimin netušil, na kterého ze svých rodičů se má zaměřit víc. Otec chodil nervózně po pokoji, matka stála u okna a mnula si rozechvělé ruce. Oba byli natolik vystresovaní, že měl dokonce strach na ně promluvit. Přitom mu vlastně vůbec nic nebylo. Jen si trochu odřel a narazil ruku, když se tomu člověku, co ho přepadl vytrhl a bohužel upadl na asfalt. Pravdou ale bylo, že by to takhle dobře nedopadlo, kdyby ho nehlídali Kimovi agenti. Bohužel ten útočník byl docela zdatný, podařilo se mu utéct a měl kšiltovku, takže mu Jimin ani pořádně neviděl do obličeje, aby ho mohl popsat. Jung to rozhodně nebyl, ale kdo ví, jestli si někoho nenajal? Kruci, za chvíli té blbosti o dvou tvářích profesora literatury vážně uvěří.

„Nemůžu tomu uvěřit. Takhle za bílého dne. A ještě utekl. Hajzl!" ozval se pan Park jako první. Jimin se tedy podíval na něj a pozvedl obočí.

„Tati?"

Muž se při zvuku hlasu svého syna zastavil a též k němu zavedl pohled, jenže v ten okamžik Jimin zalitoval, že na něj vůbec promluvil. Nechtěl nikomu přidělávat starosti, jeho otec se ovšem tvářil, jako kdyby ho zbili do němoty, nenávratně poškodili obličej a ještě znásilnili.

„Jsem v pořádku, opravdu mi nic není!" snažil se ho rychle uklidnit. Muž došel k jeho posteli a chytil ho za zdravou ruku. Paní Park se k nim po krátkém zaváhání přidala. I jí se ve tváři promítl katastrofický scénář toho, co by se stalo, kdyby muž z ochranky nezasáhl. „Jenom mě trochu vyděsil, ale to je všechno. Nechápu, proč tu zabírám místo někomu, kdo to opravdu potřebuje..."

„Ano, to jsi celý ty. Nikdy jsi na sebe příliš nehleděl!" pokárala ho matka.

„Nechci být sobecký," utrousil Jimin dotčeně. V tomhle případě ale přece jen musel jít trochu do hloubky. Nebylo to úplně obyčejné napadení, to mu došlo už ve chvíli, kdy ho ten chlap chytil pod krkem, ale ani za nic svým rodičům neřekne pravdu. A až se mu dostane pod ruku Kim... Tohle všechno je jeho práce. Zatáhl ho do toho. Nastěhoval se k němu a tím ho do téhle špinavé hry automaticky namočil. Ne, Jimin nebyl sobecký, ale co určitě chtěl, byl klid a to, aby po něm nešli zabijáci.