Síla moci

Kapitola 11

Elein

Slunce mě hřálo na odhalené kůži. Byly tomu už čtyři dny, kdy jsme přijeli na hrad a střídaly se v hlídání krále. Obvykle s ním byla jedna z nás, pouze ojediněle jsme s ním nechaly jen na chvíli své zvířata či s ním byly dvě z nás. Zrovna teď ho měla na starosti Naya. Po našem ranním souboji před třemi dny si ji Corin zavolala k sobě a až večer jsme se dozvěděly o tom, co jsme s Denej tušily celou cestu na hrad. Dostala od své tety pořádně vynadáno a trest v podobě toho, že musela celý den leštit meče, zatímco já hlídala Richarda.

„Jsem zvědavá, kdy se Naya opět zlije pod obraz," promluvila Denej a napnula tětivu luku. Pobývaly jsme v západní části zahrady, která sloužila z části jako cvičiště pro členky, které zrovna pobývaly na hradě. Taky zde vedla cesta, kterou jsme za normálních okolností používaly nebo se tudy přivážely potraviny a další zboží, jak do královské kuchyně tak i pro ostatní sloužící. Naši vlci ležely poblíž mě a klidně spali, zatímco jsem se v sedě opírala o kmen stromu a pozorovala Denej při její střelbě na terč.

„Neměla by sis ji pořád dobírat," pokárala jsem ji, i když jsem sama uvažovala nad tím, kdy se Naya dotkne alkoholu a co ji k tomu povede. Stále jsem si vzpomínala na to, jak jsem ji našla v nevěstinci. Přiopilou a s mužem v posteli.

Denej vystřelila šíp a naklonila hlavu, když zkoumala výsledek své střelby.

„Její dobíraní je pro mě zábava už od dob výcviku. To přece víš." Věděla jsem to a často se při tom bavila, ale něco mi říkalo, že Nayna závislost musela mít nějakou příčinu a já netušila jakou. To mě nutilo ji bránit.

Obrátila jsem svou pozornost k prašné cestě. Corin nám ráno poslala zprávu, abychom dnes pobývaly u cesty, ale neřekla nám proč. Denej využila příležitost k tomu, aby se procvičila ve střelbě, zatímco já odpočívala a zaplétala si vlasy. Nejdřív do malých copánků, které jsem následně splétala do větších.

„Jak dlouho se znáte s králem?" zeptala se mě Denej a otočila se ke mně. Černé vlasy měla spletené na bok a její zelené oči zářily zvědavostí. Její otázka mě překvapila. Dopletla jsem cop.

„Od dob výcviku. Byli jsme přátelé," odpověděla jsem jí a snažila se znít klidně, aby nerozeznala, že z přátel se stali milenci. Teda tak tomu bylo před pěti lety.

„Podle těch pohledů, které po tobě hází by člověk řekl, že jimi jste i nyní," řekla Denej a založila nový šíp do tětivy luku.

„Znám své místo," odpověděla jsem jí pohotově. Věděla jsem co by vznikl za problém, pokud bych nechala zastínit svůj rozum city.

„Znáš své místo nebo neznáš city co k němu cítíš?" Ona si nedá pokoj. Našla jsem poblíž sebe kamínek. Hodila jsem ho po ní. Měla jsem štěstí a trefila se rovnou do ruky se šípem, takže když vystřelila minula terč. Mrzutě se na mě podívala, zatímco já si hrála na nevinnou, ale opak byl pravdou. Uvnitř jsem byla naštvaná, protože nejspíš měla pravdu.

Od naší snídaně, kdy jsem se od Richarda dozvěděla odpověď na otázku, která mě po celých pět let sžírala, jsem necítila klid, po kterém jsem toužila. Myslela jsem, že když mi poví proč mi neřekl, kdo je, bude mi líp. Po pět let jsem na něj tajně myslela a přemýšlela nad tím, co dělá a kde je. Po pět let jsem k němu uchovávala city, které jsem považovala za lásku, ale teď? Nedokázala jsem se v nich vyznat.

„Nikdy mi neřekl, kdo je," svěřila jsem se jí. Denej se ke mně znovu otočila.

„Nevěděla jsi, že je to korunní princ?" zeptala se mě překvapeně. Zakroutila jsem hlavou.