Síla moci

Kapitola 29

Fleargine

Už od rána mi bylo nevolno od žaludku. Nedokázala jsem nic sníst a byla jsem pobledlá. Lady Sarafine si neodpustila několik výtek, když viděla můj nynější stav. Jenže jak jsem mohla být v pořádku, když jsem měla sledovat popravu nějakého muže, i když to byl nepřítel státu? Popravy sice v našem království probíhali skoro každý měsíc, ale já se jich nikdy nemusela účastnit až doteď.

„Nesmíte uronit ani slzu. Nesmíte ani mrknout či jen odvrátit zrak. Musíte se dívat na viníka i na celý průběh trestu." Měla jsem po krk toho co nesmím udělat během popravy, abych svému lidu nepřišla jako slabá budoucí královna, dle slov lady Sarafine. Znovu jsem se zadívala na svůj zjev v zrcadle. Joel jako vždy odvedla skvělou práci. Nikdo nemohl říct, že se necítím ve své kůži, jelikož to nešlo poznat. Navíc asi víc budou lidé obdivovat mé šaty se šperky i účes než můj stav.

Od dveří se ozvalo zaklepání. Všimla jsem si, jak Deney otevřela dveře a následně se poklonila, když kolem ní prošel král s lordem Michaelem za zády. Rychle jsem se otočila a taky se uklonila.

„Páni, Výsosti vám to teda sluší. Kdo by řekl, že rudá bude na někom vypadat tak hezky." Nejspíš se jednalo o kompliment, od lorda Michaela, ale mě osobně ta barva přišla na popravu nevhodná. Jenže jaká barva je na ni vhodná? Černá? Zelená nebo snad žlutá?

„Jste v pořádku?" Zvedla jsem svůj pohled ze země a zadívala se na krále. Jako vždy vypadal majestátně. Na sobě měl rudou kazajku. Nejspíš naše oblečení barevně sladily.

„Ano, jen jsem se ještě nikdy neúčastnila popravy," svěřila jsem se mu. Král se mi zadíval přes rameno a následně se jeho pohled vrátil zpátky ke mně. Věnoval mi drobný úsměv a nabídl mi rámě. Přijala jsem ho.

Kráčela jsem s králem bok po boku z pokoje. Taky nebyl důvod se zdržovat, byla jsem připravená a každou chvíli se měla konat poprava. Čekalo se jen na nás. Tedy zatím jen krále, ale jednou to bude nás. Stále mi přišlo zvláštní i jen pomyšlení, že budu královnou Noblesie, i když se ke mně někteří lidé chovali jako bych jí už byla.

„Mrzí mě, že vaši první popravu musíte zažít zde. Byl bych radši kdyby se konat nemusela, ale v tomto případě není na výběr." Král mi stiskl ruku. „Nemusíte mluvit. Víceméně postačí, když si to tam jen odsedíte. Kat vykoná svou povinnost a hned poté popraviště opustíme. Nehodlám se tam zdržovat víc než bude nutné." Králova slova mě potěšila. Bylo milé vědět, že nejsem jediná, kdo by na tu popravu radši nešel. Pokud by se jednalo o jiného vězně nejspíš bychom tam ani nemuseli, ale tento muž ho chtěl zabít. Dopustil se velezrady a teď za ni ponese následky.

Popraviště se nacházelo na východní straně hradu směrem k moři. Byl to plac místa, na kterém se nyní tisklo několik občanů království. Prostí lidé stáli před pódiem s popravčím špalkem, zatímco šlechtici zaujali svá místa na tribunách. S králem jsme procházeli uličkou podél tribun až k té, která stála v čele a byla určená pro nás. Vystoupali jsme po dřevěných schodech nahoru. Usadila jsem se na trůn, zatímco se Denej postavila po mém boku a mé dvorní dámy zaujali místa po mé levici. Netušila jsem, kde jsou Naya s Elein, ale nepochybovala jsem o tom, že jsou poblíž. Král se též usadil a šlechtici, kteří stáli po dobu našeho příchodu, se posadili. Zavládlo ticho. V obličeji lidí jsem viděla zvědavost a nedočkavost. V některých tvářích se zračila i chuť po krvi. Znovu se mi začalo dělat nevolno.

Zahlédla jsem, jak Richard kývl na nějakého muže. Ten odešel a jen o chvíli později se objevili vojáci, kteří vedli na pódium chlapce a nějakého muže. Oba měli ruce svázané za zády. Chlapec vypadal vyděšeně, ale za to muž vůbec. Avšak kdo ví. Obličej měl poničený od ran, které nejspíš dostal. Nechápala jsem to, vždyť přece říkali, že Elein nepoužívá násilí během výslechu.