Síla moci

Kapitola 7

Jelikož mě komentáře v předchozí kapitole popravdě dojali a velmi nadchly, rozhodla jsem se ještě dne zveřejnit další kapitolu, jelikož je na mé poměry krátká a možná i nudná. (Mohu jen hádat, zda vás jisté výměny názorů baví či ne :)) Tak si ji užijte a příští kapča tentokrát opravdu v úterý. :)

Richard

Potřeboval jsem si odpočinout od všeho. Aspoň na chvíli zapomenout na to kým jsem a na všechny povinnosti, které mé břemeno obnášelo. Potřeboval jsem zmizet od všech těch šlechticů a rádců a všech, kdo po mě něco chtěli.

Vzal jsem si od sluhy šíp, který mi přichystal z toulce, jenž držel. Zasadil jsem ho do tětivy luku a namířil na terč. Tohle byla výhoda lukostřelby. Mohl jsem si představit, že terč je něčí obličej a jeden zásah a on mi už nebude znepříjemňovat život. Nyní tím terčem byl obličej sira Melbrika. Ten starý otrapa mi kazil královský život.

Napnul jsem tětivu a vypustil šíp. Zabodl se přímo do červeného terče.

„Stále máte dobré oko a pevnou ruku, můj pane." Zhluboka jsem si povzdechl. Její přítomnost nikdy neznamenala nic dobrého.

„Tak co pro mě máš kromě komplimentů, Corin?" zeptal jsem se jí rovnou a vzal si od sluhy další šíp. Možná, že tentokrát to nebude starý vrásčitý obličej sira Melbrika co si budu představovat jako terč, ale ten její. Narušila mi můj klid a to se mi nezamlouvalo. Schválně jsem si vybral odstrčenou část zahrady, aby mě tu nikdo nenašel. Jenže ona mě uměla najít kdekoliv a kdykoliv.

„Zprávy," odpověděla mi. Vypustil jsem šíp. Tentokrát jsem nečekal na to, kam se zabodne, jeho cíl mi byl jasný, a otočil se ke Corin. Po dlouhé době měla sundanou masku i šátek s kápí, takže jí byl vidět její oválný obličej plný pih i jizva, kterou měla u horního levého rtu. Vlasy měla jako vždy stažené do copu, který si přehodila přes pravé rameno.

„Povídej," vyzval jsem ji a podal luk sluhovi. Bylo mi jasné, že můj klid a odpočinek skončil.

„Princezna je už na našem území a pod ochranou mého řádu a její ochránkyně jsou též na cestě."

„To není nic co bys mi neřekla už předtím. To že jsou na cestě vím dávno," řekl jsem jí a přešel k nedaleké zídce. Opřel jsem se o ni a zadíval se na své město, svou zemi. Corin se postavila vedle mě.

„Ovšem to co už nevíš je, že rada Rothanu se už rozhodla." Zadíval jsem se na ni, překvapený jejími slovy. Očekával jsem, že radě potrvá mnohem déle, shodnout se na tom, koho usadí na místo Azriela.

„Kdo bude novým velvyslancem?" zeptal jsem se jí zvědavě. Zajímalo mě, jestli to bude někdo koho jsem znal. Zda to bude muž, s kterým si budu rozumět nebo někdo, kdo mi bude házet klacky pod nohy jako sir Melbrik.

„To netuším, o tom ještě nerozhodli." Předčasné naděje. Rothan svou nerozhodností nezklamal. Lehčí pro ně bylo vybrat tři různé členy, kteří mi budou dělat osobní stráž než muže, který bude u dvora prosazovat jejich zájmy a o všem je dopodrobna informovat.

„A koho mi teda posílají jako mou osobní stráž?"

„To nezmínili. Nějak zapomněli detaily tohohle typu napsat." Jak jinak. Ani jeden z řádu se neobtěžoval tím, aby mi říkal víc než bylo třeba. Tohle byla jedna z věcí, která mi ,coby králi, vadila. Netušil jsem zda to vadilo i otci, když byl u moci, ale já to rozhodně nemínil nechat jen tak. Až tu budu mít oba velvyslance, budu chtít vědět víc detailů o všem co se řádu a toho co dělá, týká.

„Jak jinak. Krále přece nezajímá, kdo budou jeho budoucí stráže," řekl jsem jí a neskrýval sarkasmus v mém hlase.

„Doufal jsem, že jsi v té své nové funkci nezapšknul, ale asi jsem se mýlil." Otočil jsem se, když jsem uslyšel hlas, svého bratra, i když nepokrevního. Stál tam, mezi stromy, opřený o jeden z nich a pozoroval mě. Černé vlasy mu splývaly podél hlavy a na obličeji se mu usídlil pošklebek.