Richard
Už od včerejšího večera jsem byl naštvaný. Nechápal jsem to. Za Boha jsem to nechápal. Co jsem udělal, že šli po mém životě. Snažil jsem se potomkům mágů zajistit život, který mohli vést. Život rovný obyčejným lidem. Už i můj otec se jim ho snažil zařídit a povedlo se mu to, jenže jemu nikdy neusilovali o život. Ani se ho nesnažili otrávit. Zatraceně, to mě už nemohli zabít ostřím meče než použít jed a malého kluka k vykonání pomsty?
„Nesoustředíš se," napomenul mě Michael, když jsem opět nevykryl jeho úder ani nestihl včas uhnout, což se mi vrátilo ránou na paži. Ještěže jsem si sundal košili, jinak by ze mě služky měli radost, že musí čistit košili od krve.
„Stále myslíš na ten večer?" zeptal se mě. Protočil jsem meč v ruce a zadíval se na Michaela.
„Proč museli použít jed a ještě k tomu malého kluka? Kluka a jed. Myslel jsem, že tuhle metodu použije jen žena, ale tomu jsem nevěřil. Nebo jestli mě chtěla zabít žena, tak to bylo vše jen horší. Sakra, ani mému otci nikdo neusiloval o život. Co jsem mágům udělal? Co? Zákony se po celá staletí tvořily tak, aby jim vyhovovaly a tohle je vděk za celé ty roky práce o jejich zapojení do společnosti?"
„No zrovna nejlépe ho neprojevili." Zamračil jsem se na Michaela, který se začal prohlížet v čepeli meče.
„To jako vážně?"
„Co? To ti mám říct, to jsou, ale zrůdy hned je všechny vyvraždi? Jo to by jejich nenávist vůči tobě určitě utišilo."
„Proč já se s tebou vůbec přátelím?"
„Protože jsem jediný, kdo po tobě nic nechce a dokáže tě vyslyšet, i když si stěžuješ, že tě žena, kterou jsi po pět let miloval už nechce."
„Tak to neřekla," bránil jsem ji.
„Tak jak to tedy řekla? Počkej znám ji. Bude to něco s povinností vůči království a tobě coby krále." Opět jsem si vzpomněl, proč ho mám rád jako přítele. Nejenže se trefil přímo přesně, ale taky mi aspoň na chvíli pomohl zapomenout na to, proč tu se mnou cvičí v souboji i na to co se včera večer stalo.
„Nějak tak," odsouhlasil jsem mu to a uvolnil jsem stisk okolo meče. Zhluboka jsem si povzdechl. „Řekla, že nechce být mou milenkou. Přesněji, že jí být nemůže kvůli ní, mě, království, princezně, prostě kvůli všem."
„Vždy měla srdce na pravém místě. Nebo jen jí Corin moc často vtloukávala její povinnosti do hlavy." Vždy jsem uměl ocenit jeho schopnost zlehčovat věci jako tomu bylo teď. „A teď se snaž, protože se už taky potřebuji procvičit v boji."
Postavil jsem se do bojového postavení a čekal na útok od Michaela. Přenesl jsem váhu na zadní nohu, abych byl připravený vykrýt jeho útok.
„Vaše Veličenstvo," otočil jsem za hlasem a spatřil stát princeznu u vstupu na terasu. Když tu nebyla často jsem terasu používal k vlastním účelům, takže jsem pozapomněl na to, že bych se jí mohl zeptat nebo ji nechat informovat o mojí přítomnosti zde.
Už jsem se chystal k omluvě, když mě Michael praštil bokem meče do ramena.
„Sakra Michaely," vyjel jsem po něm což na jeho tváři vyvolalo úsměv.
„Slovník, můj králi." Ten parchant to udělal schválně, jak jinak.
„Omlouvám se, neměla jsem vás vyrušit," začala se okamžitě omlouvat princezna. Skvělé teď jsem za hulváta a ona za tu špatnou.
„Neomlouvejte se, to já vás měl nechat informovat o své přítomnosti zde," řekl jsem jí rychle na vysvětlení a zamířil za ní. Torin nezaujatě pokračoval nadále v ostření svého meče. Chyběla mi přítomnost Galaenek a jejich zvyk často mluvit a nebo okomentovat nějakou situaci, zatímco oni mlčeli a nic nekomentovali. Naštěstí tu od toho byl Michael, takže jsem o svou zábavu přišel jen částečně.
ČTEŠ
Síla moci
Ficción históricaExistovala země plná království, kde u moci byli mágové. Vládli pevnou rukou nad svými poddanými, obyčejnými lidmi. Považovali se za všemocné, neohrožené. Vytvořili dva velké řády. Galaen a Rothan. Zde byli jejich poddaní cvičeni, aby jako elitní je...