Síla moci

Kapitola 31

Nedávno se mě někdo z vás ptal zda nepřidám novou kapitolu. Upřímně ve chvíli, kdy jsem si ho letmo přečetla jsem neměla čas odepisovat a následně jsem ho, jak u mě bývá zvykem, zasklila. Zatím kapitoly vychází pokud to vyjde pravidelně každé pondělí, jelikož jsou předepsané, avšak mé zásoby se tenčí a v tuhle chvíli, kdy se snažím zvládat zkouškové, pomoc v domácnosti, práci a ještě se pokouším o napsání příběhu, který bych mohla poslat do soutěže, kterou pořádá fragment, tak musím přehodnotit své priority a na psaní tohoto příběhu nezbývá tolik času, kolik bych si přála. Avšak nebojte se, nesmutněte, tenhle příběh mám v plánu dopsat, protože jsem hrozně zvědavá, zda uhodnete kdo všechno za děním v příběhu stojí. :)

Caleb

Vydechl jsem a svalil se do postele až pode mnou na protest zaskřípala. Sundal jsem si boty z noh a lehl si s rukama za hlavou. Sice jsem byl cvičený voják Rothanu, ale stát dlouho dobu na místě jsem nesnášel a během výcviku se mu vždy snažil vyhnout, bohužel ve službě králi jsem musel až příliš často stát na místě a mým nohám se to nelíbilo a protestovaly. Otočil jsem hlavu doprava a všiml si staříka, sedícího u stolu. Hlavu měl podepřenou rukou a mračil se. Po popravě se od nás odpojil aniž by cokoliv řekl. Jeho černobílý pes mu ležel u nohou a spal. Stále jsem nechápal, jak s námi ten tulák mohl zůstat.

„Kam ses po popravě ztratil?" zeptal jsem se ho. Argus se na mě posmutněle podíval a pokusil se o úsměv. Zvedl ruku a já spatřil dopis.

„Generál hradu Tariu nám poslal dopis a zbraně, o které jsme je požádali. Svůj meč se štítem máš u postele." Nepotřeboval jsem vidět své zbraně, navíc se mi nechtělo ani zvedat z postele.

„A co je v tom dopise?" Argus si povzdechl.

„Když poslali před nedávnem dodávku zbraní do Osvindu, přepadli ji. Bylo to jedno z prvních přepadení. Poslali dopis všem známým mrtvých." Tolik k měnění polohy. Zvedl jsem se do sedu a přehodil nohy přes okraj postele.

„Kdo?" zeptal jsem se ho netrpělivě. Po absolvování výcviku byla naše skupina poslána do různých míst v království, abychom splnili povinné roky služby. Jeden z mých přátel byl právě poslán do Taria v posledním dopise, který mi napsal, se zmínil, že na hradě i zůstal.

„Daniel." Vydechl jsem samou úlevou. Kdyby byl Peter mrtvý nejspíš bych taky dostal dopis, ale to se nestalo, takže by měl žít. Pro jistotu mu napíši. Aspoň tak zjistím, zda naše přátelství ještě existuje nebo už ne.

Pokud byl Peter stále naživu, tak Daniel už ne. Ten kluk s námi prodělal výcvik, ale nikdy jsme se nesblížili. Byl to tichý typ, který byl nejradši u truhláře v dílně a pomáhal mu, zatímco mi ostatní jsme si užívali volného času. Jenže co bylo horší, byl to Argusův vnuk. Syn jeho jediné dcery. Během výcviku na něj často dohlížel, ale nepletl se do praktik našeho Velitele.

„Upřímnou soustrast, Argusy." Přikývl a promnul si oči.

„Poslali dopis i dceři. Měl bych za ní odjet a nabídnout jí útěchu, ale nemohu opustit svůj post."

„Krále sice pořádně neznám, ale snad by mu nevadilo kdybys na pár dnů odjel. Jsem názoru, že by důvod tvého odjezdu pochopil." Král rozhodně měl srdce na pravém místě a měl i soucit.

„I kdyby král souhlasil, Nox by potěšen nebyl. Musím tu zůstat, obzvlášť po dnešní popravě a příjezdu prince a princezny z Transije. Něco mi říká, chlapče, že nás čekají ještě těžké časy a na smutek bude čas až po nich."

„Vezmu za tebe službu u krále, po Torvinovi," nabídl jsem mu, aby mohl v klidu smutnit a vzpomínat na mrtvé, rozloučit se s ním.

„Není třeba," zamítl mou nabídku. Chtěl jsem protestovat, když se dveře od našeho pokoje rozletěly. Automaticky jsem sáhl rukou k opasku po dýce, když jsem poznal osobu, která vešla dovnitř. Elein se rozhlédla po místnosti a nos se jí zvedl odporem.