Síla moci

Kapitola 1

Elein

Slunce mě hřálo na odhalené kůži, zatímco ve stejnou chvíli mě lehký vánek ovíval. Jenže jsem pořádně neměla čas nic z toho vnímat. Jediné na co se mé smysly upnuly byl můj soupeř a jeho meč. Solomon byl vysloužilým členem elitní vojenské jednotky našeho království a i na svůj věk s mečem zacházel jako mladý kadet s pořádnou dávkou zkušeností, kterou kadeti neměli. Byl to nejlepší soupeř, když jsem potřebovala trénovat a navíc jediný, který mi mohl v našem hrabství konkurovat.

„Lepšíš se," řekl poté co jsem odrazila jeho útok. Usmála jsem se a protočila meč v ruce.

„A ty stárneš," dobírala jsem si ho. Oplatil mi úsměv a jen o chvíli později se mu rysy na obličeji napnuly, když provedl další ze svých útoků, tentokrát na mou levou stranu.

Vykryla jsem další z jeho výpadů a sama jsem mu zaútočila na jeho odkryté rameno. Nestihl včas uhnout a bílá košile se mu začala pomalu zbarvovat do ruda. Avšak ani to ho neodradilo v tom, aby zastavil boj. Místo toho zaútočil na mou hlavu. Sehnula jsem se a otočila. Následně jsem provedla výpad na levý bok a jen co ho vykryl, vykopla jsem. Má noha zasáhla střed jeho břicha. Neustál to a spadl na zem do trávy. Přiložila jsme mu špičku meče ke krku dřív než stihnul vstát.

„Dobrá práce," řekl a zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Odtáhla jsem meč z jeho krku a zabodla ho do země. Následně jsem k Solomonovi natáhla ruku, abych mu pomohla na nohy. Přijal ji. I když mi pomohl, zvednout ho s jeho váhou bylo těžké, avšak nakonec stanul naproti mně. Sklonil se, aby ze země zvedl svůj meč, který mu při pádu vypadnul z ruky a já zase vzala ten svůj.

Společně jsme v tichosti došli k nedalekému dubu, u kterého se pásli naši koně. Sedli jsme si do stínu stromu a zády se opřeli o jeho kmen.

„Neměla bys být na hradě a pomáhat matce s přípravami k uvítání králova přítele?" zeptal se mě Solomon, zatímco se prohrabával brašnou u svých nohou. Zadívala jsem se mu na zraněné rameno. Rána byla pouze povrchní a nepotřebovala zašít, naštěstí. Solomon vytáhl z brašny čisté plátno a přiložil jej k ráně.

„Ukaž, pomůžu ti," nabídla jsem mu a převzala si od něj plátno. Pustila jsem se do obvazování rány, aby se mu do ní nedostala infekce. „Matka to zvládne sama a navíc musím cvičit, abych nevyšla ze cviku a ty taky. To, že jsi momentálně ve výslužbě nic neznamená. Až pošlou povolávací dopis budeš muset vzít zbroj znovu na sebe," připomněla jsem mu skutečnost, kterou znal dobře i beze mě. Když jsme se jednou rozhodli patřit k našim řádům elitních vojáků, jen smrt nás mohla zbavit přísahy, kterou v den zasvěcení skládáme.

„Doufám, že to ještě dlouho nebude. Sarah čeká další dítě."

„Opravdu? Třetí potomek? Odkdy to víš?" zeptala jsem se ho a neskrývala radost z té šťastné novinky. Dovázala jsem mu rameno a natáhla se k čutoře s vodou, abych se mohla napít. Po dopoledni stráveném na slunci mi vyschlo v ústech.

„Teprve dnes. Řekla mi to, než jsem odjel za tebou." Zadívala jsem se na oblohu. Slunce pomalu putovalo na západ. Musela jsem ještě něco zařídit, než se vrátím domů a následně se přichystat i k uvítání lorda Michaela, který byl králův blízký přítel a u nás se měl jen zastavit cestou ke dvoru.

Zvedla jsem se ze země. Nebyl čas marnit čas. Popadla jsem ze země sedlo a zamířila ke svému grošákovi.

„Měli bychom se vrátit. Ty ke své ženě s dětmi a já na hrad než stihne dojet náš host, jinak bude matka opět šílet vzteky. A to by si člověk myslel, že bude víc otevřená mým tréninkům s tebou, když už se mnou nechce cvičit ona," řekla jsem Solomonovi, zatímco jsem přehodila koni sedlo přes hřbet.

„Nemá za sebou lehká léta služby, Elein. Bojovala proti seveřanům hned po zasvěcení a jako jedna z mála ze svého oddílu přežila. Vidět umírat své přátele není nikdy lehké."

„A teď má konečně rodinu, stejně jako ty. Ale ani tak se nevyhne povolávacímu dopisu. Vždy je možnost, že bude muset zase bojovat."

„Jestli to budeš říkat tak často, tak se to opravdu stane. Buď ráda za mír, který nyní máme a nepřivolávej neštěstí, Elein. To dělají jen hlupáci a to ty opravdu nejsi." V tom jsem se nemohla přít. Měli jsme mír vykoupený krví mnoha našich lidí, nejen z řad vojáků, ale i lidu. Válka se seveřany byla krvavá a trvala pět let, než jsme konečně dosáhli vítězství a náš bývalý král uzavřel se seveřany mírovou dohodu prospěšnou pro obě země.

Z lesa se ozvalo koňské zařehtání. Zadívala jsem se směrem k němu a zaostřila na stromy. Pomalu jsem zamířila směrem k dubu, kde jsem nechala ležet svůj meč. Nikdy člověk neví na koho v lese narazí. Všimla jsem si, jak Solomon sáhl po své dýce, připravený se okamžitě bránit. Přece jen se naše hrabství nacházelo zčásti u pobřeží a od něj mohl vždy někdo zaútočit. Doufala jsem, že je v přístavním městě Irnell všechno v pořádku a tak se nikdo od pobřeží nedostal sem.

Znenadání z lesa vyjel jezdec a zamířil k nám. Zůstala jsem stát na místě, avšak bez meče. Viděla jsem, jak se jeho ostří leskne mezi stébly trávy. Stačilo udělat dva kroky a měla bych ho, ale rozhodla jsme se počkat.

Jezdec zpomalil koně do kroku. Jeho postava byla zahalená v tmavě modrém plášti a na hlavě měl kápi, která mu zahalovala většinu obličeje.

„Kdo jsi?!" zeptal se ho Solomon. Muž zastavil koně poblíž dubu i mě. Sňal kápi a mě se naskytl pohled na mužský obličej, který rámovaly vousy. Černé vlasy jako noc spadaly jezdci do obličeje. Rukou si je odhrnul a odkryl tak zelené oči.

„Nechci vyvolávat nepokoje. Zabloudil jsem a hledám cestu na hrad hraběte Orgarda."

„A důvod vaší návštěvy?" zeptala jsem se jezdce. Jediná návštěva, kterou jsme očekávaly byl lord Michael, ale tento jako urozený lord nevypadal. Spíš jako voják na dlouhé cestě, o čemž vypovídala i jeho špinavá železná košile, kterou měl na sobě.

„Očekávají mě tam."

„Pokud já vím, očekávají na hradě pouze lorda Michaela." Nechtělo se mi ukazovat cestu cizinci.

„Jsem jeho panoš. Poslal mě napřed, abych oznámil jeho brzký příjezd, ale sjel jsem na chvíli z cesty a ztratil se." Na panoše mi neseděl jeho plášť. Tmavě modrá barvy byla sice barva vojáků, ale netušila jsem zda ji nosí i panoši lorda Michaela. Matka ani otec by nebyli nadšení kdybych nepomohla lordovu panošovi. Určitě bych si vyslechla nejedno kázání, kdybych ho tu nechala.

Došla jsem si pro meč. Změřila jsem si jezdce pohledem stejně jako on mě. Neměla jsem na sobě stejnokroj řádu, takže mohl jen tušit, že patřím ke Galaenkám.

„Jeďte za mnou. Mám stejnou cestu jako vy, akorát já mířím pouze do města," řekla jsem mu a zamířila zpátky ke koni. Vložila jsem meč do pochvy připevněné k sedlu a dotáhla podbřišník. Opravdu se mi nechtělo sletět z vlastního koně. Přehodila jsem si přes oděv zelený plášť a vyhoupla se do sedla.

„Uvidíme se," řekl Solomon a kývl na mě hlavou. Oplatila jsem mu pokývnutí.

„Uvidíme se," rozloučila jsem se s ním a zamířila na opačnou stranu než on. Solomon žil s ženou a dětmi v jedné z menších vesnic na našem panství a pracoval jako kovář. Zadívala jsem se na jezdce a uchopila do rukou pořádně otěže. Des neklidně pohnul hlavou a přešlápl.

„Jeďte hned za mnou a držte krok," řekla jsem jezdci předtím než jsem pobídla koně a zamířila s ním do lesa, který jsme znala až příliš dobře, takže bylo téměř nemožné, abych se v něm ztratila. Des vyrazil cvalem k lesu. Myslím, že i on si dnešní vyjížďku užil, když nemusel zůstat další den ve stáji. Pak byl neklidný a štolba s ním měl jen problémy.

Tak lidičky, přeji všem Vše nejlepší do Nového roku. A pro ten nový rok nezačít novým příběhem a novou kapitolou? Na příští kapitolu se můžete těšit příští týden v úterý. :)