Síla moci

Kapitola 16

Tak jsem se rozhodla zveřejnit dnes ještě jednu kapitolku, jelikož ta příští bude opravdu dlouhá. :) Bavte se.

Caleb

Nebyl jsem ve své kůži. Už od dětství jsem se pohyboval mezi lidmi, kteří mým původem opovrhovali, stranili se mě, útočili na mě převážně slovně, někdy použili i násilí, ale přesto to teď bylo jiné. Dostal jsem šanci a já ji chtěl co nejvíc využít. Vše záleželo na prvním dojmu. Možná právě proto jsem si rychle znovu zkontroloval zda mám vše na svém místě, zda nikde nemám nic roztrhaného ani špinavého a můj oděv je opravdu čistě bílý, jak má i být. Meč byl naleštěný a schovaný v pochvě u mého boku. Byl jsem připravený stejně jako mí bratři vedle mě, ale přesto jsem nedokázal stát klidně jako oni. Ne teď.

„Všechno bude v pořádku, chlapče. Král neopovrhuje mágy jako někteří jeho poddaní." Tyhle slova jsem od Arguse slyšel už několikrát stejně jako oslovení chlapče. Bylo mi dvacet, ale pro něj jsem byl stále chlapec jako on pro mě stařík. Opakoval jsem si stále dokola, že se mi s nimi nemůže nic stát a král mě přijme bez ohledu na můj původ, ale nějak to nezabíralo.

Dveře od hlavního sálu se otevřely a my vstoupili dovnitř jako první z davu žadatelů, kteří museli počkat až na ně přijde řada a budou moct u krále pronést svůj požadavek. Stráže nás pustili, ale ostatní si museli počkat. Cesta k trůnu byla vyznačena tmavě modrým kobercem. Nechal jsem Arguse s Torinem jít jako první. Možná bude lepší, když král nejdřív uvidí je než mě.

Šel jsem narovnaný a ignoroval pohledy šlechticů. Neznali mě ani mé jméno, tedy ještě ne, ale znal jsem názory některých šlechticů co se řádů týče. Kdyby si prosadili svou, řády by už neexistovali, ale to se naštěstí nestalo a snad i dlouho nestane.

„Veličenstvo, členové Rothanu!" oznámil někdo náš příchod, když jsme se objevili před trůnem. Stejně jako mí bratři jsem se poklonil. Můj pohled okamžitě upoutal král. Slyšel jsem, že si nepotrpí na okázalost, ale doteď jsem tomu nevěřil. Na sobě měl černou vestu se stříbrným vyšíváním. Zpod ní šly vidět rukávy vínové košile. Na hlavě měl zlatou korunu a nešlo si všimnout jeho přímého pohledu, kterým si nás měřil. Byl jeden z nás. Zopakoval jsem si a rozhlédl se po ženách jež ho obklopovaly. Rozeznat princeznu od členek Galaenu bylo lehké, jelikož seděla na trůnu hned vedle krále a měla na sobě šaty, zatímco členky na sobě měly uniformy Galaenu a stejně jako král nás zkoumaly pohledem. Polkl jsem.

„Vaše Veličenstvo, byli jsme vybráni radou jako vaši osobní strážci. Zde je dopis od rady," ujal se Torin slova a předal králi dopis.

„Už zvolila rada i velvyslance?" zeptal se král zatímco četl dopis.

„Ne. Ale velvyslanec Azriel nechal dopis, v kterém jako svého zástupce zvolil rytíře Noxe. Měl by sem dorazit během dvou dnů, a pokud se na svém místě osvědčí, rada ho nechá na jeho pozici. Pokud ne, bude vyměněn."

„Nox? Jako nevrlý Nox?" zeptala se členka, která stála mezi trůny. Všiml jsem si jak její sestře vedle krále cukaly koutky v pobavení. Znal jsem tu přezdívku, jak Noxovi říkali, ale taky jsem věděl, že ji nesnáší.

„Nesnáší to přízvisko," odpověděl jí král. Členka se podívala na další, která stála mezi šlechtici po mé levé ruce. Ta jen protočila očima, ale nic neřekla. Všiml jsem si brože ve tvaru půlměsíce, kterou měla na hrudi. Velvyslankyně.

„Kdo je Caleb z rodu Walesů?" zeptal se král. A bylo to tady. Toho čeho jsem se bál, se teď stane skutečností. Všiml jsem si jak strážkyně po boku princezny zbystřila při vyslovení mého rodu. Vystoupil jsem dopředu a uklonil se.